Oklikou

Jsem tady kvůli tomu mrdu, začal baron oklikou.

Tak zní první věta posledního románu mé matky.

Není to lehké, být synem tak výjimečné ženy.

Nejspíš si (bláhově) myslela, že touto větou vzbudí nějakou mediální pozornost; že na tuto návnadu z notně zamřelého masa přivábí pár čtenářů, jejichž čich jinak už notně otupěl z instantních chuťových náhražek a stokrát přepáleného tuku ve fastfoodech současné literatury.

To už ji zase cituji.

Pořád ji cituji.

A přece nejsem ani v nejmenším připraven slyšet parafrázi tohohle mejdanového fórku z úst úplně jiné ženy.

 

Její manžel je Alfréd Bér, ten slavný art manažer počítačových her (mimo hardcorovou komunitu ovšem zcela neznámý). Také je držitelem evropského rekordu ve výšce dostupu na paraglidovém křídle (který ovšem už třetí rok čeká na oficiální uznání). A nyní je i pánem na předmostském zámku, který předloni koupil.

„To aby byl něčím také prokazatelně,“ vysvětlí mi JUDr. Vanda Bérová na naší první privátní schůzce. Pak to hned upřesní: „Nemyslím to posměšně ani ironicky.“

Tato mladá žena je upřesňováním svých slov posedlá, i když jinak než moje matka.

„To mě ani nenapadlo,“ řeknu — rovněž důsledně neutrálním tónem. „Já vašeho muže přece znám.“

„Není to můj muž, ale manžel.“

Něco tak laciného bych od ní ovšem nečekal; co je to za svět, když ani zámecké panstvo už nemá žádnou noblesu?

Opravdu nevím, jak na takové výroky reagovat. Nikdy mi moc nešla konverzace s nahými ženami. Tato si sice ještě nesvlékla úzkou antracitovou sukni nad kolena ani prostou bílou halenku bez rukávů, ale přiznaný účel její návštěvy ji už pro mě obnažil. Až bude skutečně nahá, budu možná méně rozpačitý než teď.

A všechno se ještě zhorší, když pak zcela nečekaně — a zcela mimo kontext, jak by asi mínil její manžel — řekne tu větu. Tu narážku na první větu posledního románu mé matky: „Myslíte si snad, že jsem sem přišla oklikou?“

Hned mi to nedojde. A pak… překvapí mě to? Pohorší? Spíše jen znechutí. Asi jako tenkrát, když jsem originál té věty četl v matčině románu. Neupírám jí jistý vtip a mé rozpaky při četbě byly možná způsobeny i tím, že tu větu (a pak i mnohé další, více vulgární a méně vtipné) napsala moje matka — ta, co se mě v dětství opakovaně ptávala, zda se na ni dívám klíčovou dírkou, když se svléká. Ale z úst JUDr. Bérové zní ta narážka ještě násilněji, i když účel její návštěvy v mém ateliéru už je mi znám.

Samozřejmě se zasměju. I ona se zasměje. Nic z toho nezní moc přesvědčivě. Ani její vysvětlení ne. Říká mi, že byla jen zvědavá, jak se budu tvářit.

„Jako na většinu pozdního díla mé matky. Ukojil jsem vaši zvědavost?“

„Vadí vám, že je ta knížka tak… vulgární?“

„Kdyby ji nenapsala moje matka, bylo by mi to jedno.“

„V tom případě byste ji ale možná ani nečetl, že?“

„Anebo by se mi možná líbila. Nedokážu to posoudit, protože to já kdysi přivedl matku na Špilberk na tu hradní slavnost — a pamatuji si, že moje nenávist k těm politickým a jiným kurvám tam byla podobná té její. Chybí mi odstup, víte? Ale každopádně některé scény mi připadají opravdu sugestivní. A jiné hrozně násilné.“

„Myslíte — sexuální scény?“

„Ty jsem přeskakoval.“

„Pak jste ovšem měl z té knížky jen poloviční zážitek.“

„Stačilo to.“

Ale ani má strohost nezabrání této mladé ženě v dalším vyplňování jejího dotazníku. „Jaký je to pocit — číst intimní scény napsané vlastní matkou?“

Řeknu, že pro mého otce to muselo být mnohem, mnohem horší.

„Na toho se neptám. Mě zajímají vaše pocity.“

A proč? Tak bych se měl zeptat podle pravidel této hry, jež se nerozehrává v tomto ateliéru poprvé. Ale já s touto ženou — s manželkou herního génia, jak napsali na webu Games.cz — žádnou hru hrát nechci. Byla to chyba, že jsem přistoupil na její předvčerejší nabídku. Ale že jsem tu dosud za hostitele a ona za hosta, to oboje navíc v placených rolích, zkusím se vykroutit aspoň trochu zdvořile:

„Nezlobte se, ale mám ostych o tomhle mluvit. Zvlášť takhle po ránu. Musel bych si dát panáka, abych to aspoň zkusil.“

Ona se ovšem usmívá. „To byste možná měl, abych neměla náskok. Abysme dnes byli — jak by řekl můj manžel — na stejném levelu.“

Nikdy nebudeme na stejném levelu. Pomyslel jsem si, když vstala ze židle a pomalu přešla k oknu mého takzvaného ateliéru. Už tudy procházely k oknu i krásnější ženy, většinou proto, aby stáhly roletu — ale žádná na mě nepůsobila jako soustředěná provazochodkyně, která jen z jakési povinnosti přidává pro mužské publikum i trochu tanečních prvků, které mohou příliš riskantně rozhoupat lano nad manéží.

Pak se dlouho dívá z okna, jako by nemohla najít pod tím lanem záchrannou síť.

A že jsem tu dnes za výtvarníka a ona za modelku, měl bych nejspíš upřesnit, že její silueta proti světlu připomíná některé adolescentní modelky Egona Schieleho — kdybych už ovšem nevěděl, koho mi připomíná doopravdy.

Místo toho řeknu, dosud přikurtován ke své židli:

„Když jsem byl malý, pořád mě podezírala, že se na ni dívám klíčovou dírkou, když se svléká. Pořád se mě na to ptala. A pak mi dá takové knížky, dokonce i s věnováním.“

„A díval jste se?“ ozve se od okna. Od té, která se dívá soustředěně ven.

„Myslím, že ne.“

„Myslíte? Nevíte to určitě?“

„Popsala takovou scénu v jedné povídce — a pak ještě v jednom nedokončeném románu. Říkal jsem vám už, jak umí být hrozně sugestivní. Takže občas mám jakési ulepené, trapné podezření… ale nic víc. To mi přijde nejhorší — že když si přečtu nějaký její příběh, v němž vystupuje postava jako já, nejsem si pak úplně jistý, co se opravdu stalo a co si vymyslela.“

„Možná o tom pořád mluvila, protože chtěla, abyste se díval.“

To mě poleká. Jednak že by ta mladá notářka mohla mít pravdu — a ještě víc to, že mě to dosud nikdy nenapadlo. Ale protože jsem zvyklý chránit čest své matky, odseknu posměšně a hloupě:

„Ostatně, nepřišla jste kvůli něčemu podobnému?“

Od okna zavane chladný průvan. „To jste asi něco špatně pochopil.“

„Pochopil jsem, že chcete ty fotky, aby se na vás někdo díval. S obdivem — a se vzrušením.“

Konečně se otočí od okna; proti světlu ovšem nevidím, jak se tváří. Možná je to tak lepší. Za střízliva jsem opravdu stydlivý a vyčítám si, že jsem se vůbec pouštěl na tento tenký a hodně kluzký led — podobný tomu, po němž jsme tenkrát v dětství šli s matkou přes Brněnskou přehradu. Málem jsme se utopili. Napsala o tom svou poslední povídku. Měl jsem slzy v očích, když jsem ji nedávno poprvé četl. I teď slyším praskání toho ledu, temné a varovné.

I ona totiž stojí nad hlubinou. Ta mladá žena. Ale na laně. Na laně, jež se při tom balancování chvěje pod jejíma nohama. „Omlouvám se, že tak žvaním,“ řekne.

Vysloví tu omluvu vteřinu před tím, než jsem totéž stačil říct já, a pak se vrací po svém laně od okna zpátky ke mně. Teď už se ovšem ani nesnaží o žádné taneční prvky. Uprostřed přechodu se zastaví, jako by nahlížela, jak asi může být ta dosud neznámá propast pod jejíma nervózníma nohama hluboká, zamyšleně pohlédne i na starou pohovku, kde mám v úmyslu ji fotit, a pak se rozhodne radši zůstat uprostřed lana. Co nejdále všeho.

„Omlouvám se,“ opakuje z té hrozné dálky, kde se snaží vybalancovat něco velmi, velmi vratkého. „To ze mě žvaní ta vodka, kterou jsem si dala v autě na odvahu. Samozřejmě až po tom, co jsem zaparkovala. Jsem zodpovědná ženská, státní notářka. Tak jako vy jste si dal vodku tenkrát před měsícem, když jsme spolu vyřizovali pozůstalost vašeho otce. Taky na odvahu?“

„Vy jste si toho všimla?“

„Taky na odvahu?“ opakuje.

A ptá se tak vážně, tak naléhavě, že nechám toho žvanění a vylezu ze své temné komory zase na světlo. A udělám gesto, k němuž jsem se odhodlával už při našem prvním setkání. Teď už mi nepřijde tak teatrální, v této části inscenace má docela jiný význam.

Natáhnu před sebe obě ruce, s prsty lehce roztaženými.

Jako slepec hledající cestu cizím pokojem.

Ty prsty se mi kupodivu zase tak moc nechvějí.

Její se chvějí víc, když téměř okamžitě napodobí moje gesto.

S drobným úsměvem, díkypánubohu.

A její příliš nahé paže, vztažené ke mně, rozechvějí mé prsty ještě víc.

Jsem fotograf, zapisuji si věci do databanky paměti vizuálně. Zatímco já na tomto snímku — jediném zdařilém z toho dopoledne — nejspíš opravdu vypadám jako slepec, ona pořád víc připomíná provazochodkyni. Zvlášť když jí to řeknu a ona rozpaží napjaté paže tak, jako by skutečně balancovala na laně.

Kdyby těmi pažemi mávla, vzlétne. Jako ty tanečnice na obrazech, k nimž záhy dospějeme.

Ta věčnost trvá jen dvě tři vteřiny, pak ji vibrace našich prstů roztříští. Záchrannou sítí pod námi je její skoro spiklenecký úsměv, s nímž se mě ptá:

„A jak mě budete fotit, když se vám tak třepou ruce?“

Ten věcný tón nás zachrání, aspoň v této chvíli. Odpovím jednou z nejstarších fotografických pouček, která mě už tolikrát spasila:

„Stativ to jistí.“

 

Vydává nakladatelství Druhé město.