05/12/2020 | poezie | Šimon Grimmich

Zenová básnická zkušenost

„Svým způsobem jsou básníci poměrně připravení na pandemii,“ říká americká básnířka, esejistka a překladatelka Jane Hirshfieldová, „protože my se neustále snažíme prozkoumávat nejnáročnější věci a hledat cestu, kterou bychom dospěli k hlubšímu vztahu k takovým událostem.“ A tak její dílo pro nás může být inspirací, jak v těchto časech být.

Jane Hirshfieldová (nar. 1953) v předmluvě ke svým esejům věnovaným poezii Nine Gates: Entering the Mind of Poetry píše: „Dílem poezie je projasňování a zvětšování bytí.“ V roce 1974 vstoupila do zenové centra v San Franciscu, které založil Šunrju Suzuki, známý mimo jiné svou knihou Zenová mysl, mysl začátečníka.

Praxí zenu, které intenzivně věnovala veškerý svůj čas, strávila osm let, z toho tři roky jako mniška v klášteře Tassajara uprostřed pustiny ve Ventana Wilderness na západním pobřeží. Denní rozvrh v klášteře, kde nebyla elektřina ani teplá voda, začínal v půl čtvrté ráno, časy věnované zazenu, meditaci v tichu, se střídaly s časem na jídlo a práci, tak aby bylo možné co nejvíce rozvíjet soustředění mysli a prosté přebývání v přítomném okamžiku. Během tří let v klášteře se natolik odevzdala praxi zenu, že napsala jen jediné haiku. 

Když v roce 1982 klášter opustila a začala opět psát, byla jiným člověkem. Od té doby vydala devět básnických sbírek, tři knihy věnované poezii, překlady japonských básnířek Ono no Komači a Izumi Šikibu nebo výbor z tvorby básnířek a autorek z celého světa, počínaje sumerskou velekněžkou Enheduannou z 23. století před naším letopočtem, Women in Praise of the Sacred.

Klášterní praxe se otiskla i do praxe jejího psaní, klášterní model, který díky tichu a nerozptylování nabízí vhodné podmínky pro rozvoj plné pozornosti a soustředění, se pro ni stal modelem tvůrčím. Z jejích básní se opravdu zdá, jako kdyby se rodily z ticha, ze kterého vycházejí jen díky intenzivnímu soustředění a trpělivému pozorování, čekání na to, až se věci samy od sebe ukážou a vejdou do slov. V tomto ohledu ve své tvorbě následuje Bášóův básnický pokyn:

Chceš-li poznat pinii, vydej se k pinii samotné, chceš-li poznat bambus, jdi k bambusu. Přitom se musíš odpoutat od sebe, protože jinak jen promítneš své vlastní já do těchto věcí a nic se od nich nenaučíš. Tvá báseň se zrodí sama od sebe ve chvíli, kdy ty a předmět splynete v jedno — když jsi se do něj ponořil dost hluboko, abys viděl jeho skryté vnitřní záření. Ať je tvůj básnický výraz sebezručnější, není-li tvůj pocit přirozený — jsi-li ty a předmět oddělen —, pak tvoje poezie není pravou poezií, ale subjektivním padělkem.

Psaní básně se tak stává cestou neznámým terénem, cestou opouštění a odkládání, cestou otevřenosti novému. V jednom rozhovoru Hirshfieldová výslovně říká: „Každá dobrá báseň je uvolněním z lpění na sobě, připomínkou, že identita není pevná, připomínka propojení, pomíjivosti, důvěrnosti, soucítění, většího celku.“ A tak se její básně, podobně jako člověk praktikující zazen, otevírají veškeré životní zkušenosti a hledají způsob, jak jí přitakat, jak před ní nezavírat oči a jak soucitným pohledem obejmout jakékoli utrpení, protože hranice mezi já a ne-já je jen představou naší mysli.

Vedle kontemplativního rozměru je však v její poezii patrný i další rys zenu: neutuchající zkoumání lidské zkušenosti a hluboké tázání po tom, kdo skutečně jsme. To však v jejím podání získává výsostně „západní“ rysy: bezprostřední nazírání tíhnoucí k obrazům nebo ke konstatování, že věci jsou tak, jak jsou, se v její tvorbě spojuje s precizní intelektuální prací, které se ještě většího prostoru dostává v jejích esejích nebo rozhovorech.

Přestože její básně neodmyslitelně čerpají ze zenové zkušenosti, zmínek o zen-buddhismu je v jejích sbírkách jen pár. Hirshfieldová svým životem i tvorbou zen ztělesňuje, než že by o něm mluvila. V její poezii se ukazuje svět viděný jasnou a soustředěnou myslí. Ostatně Czesław Miłosz o ní poznamenal: „Hluboká empatie vůči utrpení všech živých bytostí… přesně to v poezii Jane Hirshfieldové oceňuji. Předmětem její poezie je náš všední život mezi ostatními lidmi a naše neustálé setkávání se vším, co nám Země přináší: se stromy, květinami, zvířaty a ptáky… Ve smyslům lahodících detailech její poezie osvětluje buddhistickou ctnost plného vědomí.“ Výsledkem je poetika, která je současná a která zároveň klade velkou důvěru v básnické slovo a v to, že poezie odkrývá skutečnost, a básně, které svou průzračností vybízejí k zastavení a kontemplaci.


Papája

Žena se mnou mluví
o papájovníku.

Nikdy jsem papájovník neviděla.
Nikdy jsem nejedla jeho ovoce.

Přikyvuji.
Rozhovor pokračuje.

Tolika věcem
si myslíme, že rozumíme,
dokud se nezastavíme, abychom se zamysleli.

Její život

Můj vlastní.


Globální oteplování

Když jeho loď poprvé doplula do Austrálie,
Cook napsal, domorodci
dál pokračovali v rybaření, aniž by zvedli hlavu.
Neschopní, zdá se, mít strach z toho, co je příliš obrovské, než aby se to dalo pojmout.


Proč přišel Bódhidharma do Motelu 6

„Kde je tvůj domov?“ zeptal se novinář.

„Tady.“

„Ne, ne,“ řekl novinář, myslel si, že jde o problém překladu,
„když jsi tam, kde skutečně žiješ?“

Teď zase on musel přemýšlet, Snad překlad?


Známé schody

S jakou důvěrou
schází slepec
známé schody.

Jen ti,
kdo mají
co ztratit,
znejistí, když padne tma.


Strom

Je pošetilé
nechat mladou sekvoji
růst vedle domu.

Dokonce ještě během tohoto
jednoho života
si budeš muset vybrat.

Tu velkou klidnou bytost,
to haraburdí z polévkových hrnců a knih.

První konečky větví se otírají o okno.
Jemně, klidně, nesmírnost naráží na tvůj život.


Představuji si samu sebe v čase

Představuji si samu sebe v čase, jak se na sebe dívám zpátky —
na toto já, dnes ráno,
jak první den nového roku pije svou kávu
a zase téměř nemůže pohnout svým perem v ocelovém vzduchu.
Vyvedena z míry svým životem tak jako Midas ve svém znenadání kovovém světě,
překvapený, že to není tak, jak očekával, že to není to, co si přál.
A to druhé já, které se na mě dívá z odstupu dekád,
co řekne? Bude se na mě dívat s nenávistí nebo soucitem,
na mě, jejíž volby z ní udělaly tu, kterou bude?


Bášóův básnický pokyn je z knihy Úzká stezka do vnitrozemí, která vyšla v nakladatelství DharmaGaia v roce 2006.

Autor je básník, překladatel a učitel meditace. Uvedené básně jsou v jeho překladu.