Teorii podivnosti se dostalo značné mediální pozornosti, má Magnesii Literu za prózu roku, o románu se živě diskutovalo. Překvapil vás ten ohlas? S jakou představou a ambicí jste knihu psala?

Knihu jsem psala tak, aby v ní bylo všechno, co v knížkách sama chci mít, co od literatury obecně očekávám. A jelikož většinou od knih vyžaduju něco jiného než ostatní, čekala jsem, že Teorie osloví jen hrstku podivínů, které třeba pobaví ty intelektuální hříčky. Mediální zájem mě nepřestává překvapovat, ale ještě podivnější jsou soukromé ohlasy od jednotlivých čtenářů, známých či úplně cizích lidí, které dostávám takřka denně a které se blíží osobním vyznáním. Žiju v trvalém pocitu lehkého neskutečna.

Pavla Horáková, foto: Richard Klíčník

Narazila jsem hned na několik interpretací Teorie podivnosti. Která vás pobavila nejvíc? A která překvapila?

Nejvíc mě baví přirovnání k autorům, které jsem nikdy nečetla, nebo přiřazení k žánru sci-fi, se kterým se jako čtenářka míjím. S pobavením jsem četla i charakteristiky vypravěčky jako „poměrně bystré“ anebo „narcistní“, případně že jde o mileniálský román, mužsky psanou prózu či o zpověď generace singles. Knížku jsem vyfutrovala výroky uznávaných myslitelů, citáty i parafrázemi kanonických děl, které jsem dvacet let shromažďovala, takže mě pokaždé obveselí, když se dočtu, že je plná předvídatelných banalit. Milým překvapením byla recenze, která v Teorii objevila jakési zvěstování spirituality New Age. Tuhle vrstvu textu „nezasvěcení“ obvykle považují za prvek sci-fi a já sama ji v rozhovorech označuju za magický realismus, abych lidi neplašila ezoterikou. Jedná se o vypravěččin odklon od pozitivismu a materialismu směrem k magickému myšlení nebo řekněme celostnímu, náboženskému pohledu na fungování světa. Komu je to proti mysli, nemusí se tím nechat rušit. Ale dotyčná recenzentka — religionistka — to vyhmátla neomylně.

Suverénně se pohybujete na sociálních sítích, což využíváte i k propagaci vlastní práce. Jakou roli dnes hrají sociální sítě při formování povědomí o literatuře a obrazu spisovatele?

Sociální sítě vnímám jako nadlepšenou realitu, kde všechno můžeme prezentovat podle svých představ a ideálů, tak jak bychom to rádi svedli i v trojrozměrném světě, kde nás však brzdí těžkopádné tělo, výřečnost nám podvazuje tréma a kdejaký pocit nedostatečnosti ústí ve společenský ostych. Na sociálních sítích lze všechno ukázat z těch nejlichotivějších úhlů a zrovna to, zdá se, prospívá i literatuře. Jakkoli je to paradoxní, těkavá sociální média podle všeho šíří povědomí o něčem tak statickém a starosvětském jako knihy velmi účinně. Podařilo se jim ze čtení udělat atraktivní činnost, z obsahu domácí knihovny otázku prestiže a z vydávání nových knih netrpělivě vyhlížené události. Spisovatel se na sítích může aktivně projevovat, nemusí už předstírat, že je mrtev, případně čekat na oslovení z médií. Může komunikovat se čtenáři, družit se s kolegy, vydávat se za svědomí národa a vyjadřovat se ke světu i tehdy, není-li tázán.