Zima neboli musíme to přežít

V oparu ponurém a neútulném jsou prosincové dny oděny. Jejich stín se šíří vzduchem a při každém vykročení z domova se do nás zabodávají jeho nevlídné částečky. Z milých a příjemných lidí se stávají monstra, jejichž cílem je pouze jít si za svým, vnímat jen své potřeby a pocity a přednostně vypustit svého vnitřního netvora ven.

Je jedno, kde právě jste, ale zkuste na chvíli zavřít oči a představte si, že jdete po ulici a myšlenky lidí poletují kolem každého z nich. Co bychom se dozvěděli? Jaká by byla jejich statistika? Věřím, že tento měsíc by se sešlo negace nejvíce za celý rok. Ano, o vlivu počasí na chování člověka se řeklo mnoho, ale všechny poznatky a informace, jak odolat takové nepříjemnosti a nebrat si ji k tělu, jsou vám k ničemu, když na vás v obchodě vřískavým tónem nastoupí laskavá žena v letech, protože jí zavazí váš košík v uličce. Ona to totiž nemůže říct normálně mírným tónem. Ona si potřebuje připadat důležitá, a proto nasadí svůj nejprotivnější tón, který umí, a praví: „Noo tak jako prosííím vááás, tak je to normální? To je snad váš košík nééé? Jak ho můžete mít uprostřed uličky! Není tady k hnutí! Vemte si ho!

Co na to má amygdala? Jak ta k tomu přijde? Protože ta, když v mozku zaznamená nepříjemnost, nepohodu a diskomfort, vyloučí katecholaminy a ty spustí příval energie a navodí situaci stresu. Organismus je v tomto stavu po dobu několika minut. Amygdala a nadledvinky jsou v pohotovosti několik hodin až dnů. A v této době člověk vnímá běžné podněty jako ohrožující, snadno se rozčílí a rozdráždí. Tudíž se zdá, že vlídná žena byla zřejmě taky někým popuzena. Její amygdala a nadledvinky jako by právě doběhly klání ve sprintu na 2 000 metrů a teď reagovala zbytečně podrážděně. To, že je to možná baba protivná od přírody, v mé úvaze neberu v potaz. Měla jsem za sebou několik vyčerpávajících dnů a v sobě vedla rozhovor sama se sebou o tom, jestli se nám do bytu hodí bílý, nebo dřevěný květináč. Sice jsem laskavé ženě s úsměvem potvrdila její myšlenku a uhnula jí košíkem, aby mohla královsky a spokojeně projet zase svým, ale dalo mi to práci se zapřít.

A tak tedy kdo s tím začal? Ukažme si na něj! Nechci být na prosinec zlá, nebo dokonce zasednutá. Ale v mém jednolitém, smutném souboru se jménem „Zima neboli musíme to přežít“ je s ním měsíc listopad, leden, únor a březen. Ty tvoří tvrdou základnu, ale i přes roční období tam patří říjen i duben. A když budu zlá, tak i září. A to z jednoduchých důvodů. Čtenář už odpověď tuší, a já tedy mohu říct, že je to proto, že v září nám končí krásné léto, přichází chlad a sivota a ospalé prvňačky v promoklých silonkách v rukou držící kornout pospíchají na svůj první školní den. A duben? No ještě tam budem! 

Jedinec je v těchto měsících popuzený, nepříjemný, tak trochu bez duše, občas v depresi a světlé zítřky jsou vzácností. A i když má prosinec slibné dny pohody, míru a klidu, je to právě kvůli nim doslova blázinec. Ono to vše platí jen pro děti, ale pro dospělého jedince jsou to svátky vyprázdněné peněženky, uhoněnosti, upocenosti, nervů, vulgarismů. Nejspíš s tím bude spojená i jiná věc. Podle lidové etymologie se odvozuje název měsíce prosinec od slova prase, neboť v prosinci se konaly zabijačky. Možná je to karma. To byly samý porážky a všude plno krve, že se karma rozhodla, že mastný huby jen tak mít nebudeme. „Kdepak, já vám dám bůček! Tady máte špetku protivnosti, trochu té deprese a osolíme to drobkem zlosti,“ řekla si karma. Ve svém přínosném rozhovoru pro Český rozhlas Radiožurnál odpověděl neurolog a odborník na lidský mozek Martin Jan Stránský na otázku Lucie Výborné Jak nezešílet? „Asi to nejdůležitější je, abychom hledali štěstí. Štěstí je jediná věc, do které nám nemůže nikdo a nic mluvit. My můžeme každý den, potom co se probudíme, rozhodnout, co budeme hledat a jestli se budeme cítit šťastni, nebo ne.

Jak je tedy možné, že člověk naslouchá takovým uvědomělým slovům a pak vyleze ven mezi lidi a stane se netvorem? Existuje nějaká nevyřčená soutěž v tom, kdo je lepší obluda? Během dvou tří dnů jsem měla možnost se setkat s podobně naladěnými lidmi, jako byla milá paní s košíkem, ale završilo se to jednou situací. Jdu vám takhle v parku s volně puštěným psem, jen se nakrátko otočím a slyším mužský hlas: „Ty kreténe!“ Rychle se otáčím a vidím dlouhou mužskou nohu v pohybu, která se chce trefit do Lokiho. Ten však obratně uhýbá. „To ho nemůžete mít na vodítku?“ křičí pan netvor a mně dochází, jak tuhle větu doslova nenávidím.

Potom se setkávám s dalším pejskařem, který mi vypráví, kde zrovna byli a jak si to jeho psi užili, a já se divím, že máme nedaleko takové krásné místo a najednou mu dávám telefonní číslo. Mají totiž skupinu, kde se informují, kam jdou, a pokud člověk chce, může se přidat. A jsem tak vnitřně uklidněná, že přece jen na světě hodní lidé jsou a jak je fajn se s nimi setkat. A tak to s nadšením říkám doma manželovi a ten si mě už několik dní dobírá, že chodím po venku a dávám číslo cizím chlapům. No není ten život sranda?

Autorka je spisovatelka a vizuální umělkyně.