Živá minulost

Stopováním geneze historického povědomí a kulturní paměti František Graus předběhl dnes velmi moderní bádání o místech paměti a politice paměti. Zároveň se mu podařilo na českých, německých a francouzských příkladech ukázat, že středověká minulost je v moderních společnostech velmi živá a že jak z hlediska kultury, tak z hlediska politiky výrazně ovlivňuje naši současnost. Platilo to v 70. letech a platí to i dnes.

Tradice a historické vědomí Starší než kronikářské nebo čistě učené dějepisectví je prosté vědomí minulosti, jež může nabývat nejrůznějších forem. Může se zahalit do mytické formy a podávat zprávu o počátku všeho času, stejně tak může být omezeno jen na jednu generaci. Může být vytvořeno uměle nebo spontánně, ale vždy je v nějaké formě, s rozličnou intenzitou, šíří a délkou přítomné. Toto vědomí spojuje příslušníky společenství společnou, často ne zcela reflektovanou minulostí a cítěním, které většinou nezná chronologické řazení na časové ose. Nejedná se o žádné specifikum dávných dob: doprovází kronikářsky zachycené, později učené zaobírání se minulostí a dosahuje širokého společenského ohlasu, který zpravidla bývá všem jiným způsobům nahlížení na dějiny nedosažitelný. Vedle tohoto společensky relevantního pojímání minulých dob, které nějak samo sebe vztahuje k minulosti, existuje zejména v nejnovější době obsahově nekomplikovaný, prostý, izolovaný „zájem“ o minulé události. Dnes můžeme pozorovat jev, který se občas vyskytoval už i v minulých staletích. Přístup, který usiluje o to, aby minulosti dal určitý smysl, je doprovázen a postupně vytlačován nereflektovaným nahlížením na minulost. Pro její jistý díl bývá z toho či onoho důvodu vykonstruována jeho bezprostřední souvislost s přítomností. V naší době se jedná především o jev „senzace“, která, systematicky využitá masovými sdělovacími prostředky, může být představena širokému publiku. Pouze pokud se podaří historickou událost nebo domněnku v senzacechtivém duchu „rozpracovat“, má šanci získat si pozornost tisku (především ilustrovaných magazínů) a televize. Filmový průmysl si naproti tomu občas hledá vlastní cestu. Naivní nereflektované potýkání s minulostí nezanechává trvalé stopy. Pro média i jejich publikum slouží jen jako výplň. Vedle toho ale existuje i ve 20. století skutečně široce založené reflektované vědomí minulých dob, které nelze zaměňovat za kronikářsko-učený zájem. Odborně poučené dějiny mají jen omezený rozsah působení. Mnohem rozšířenější byly a jsou reflektované způsoby pojímání dějin v mýtech, pověstech, legendách, hrdinských eposech, historických románech (a v jiných podobných typech textů), formujících obraz minulosti, který se neskládá jen z nesouvisejících jednotlivostí a na rozdíl od nereflektovaného zájmu vytvářejí vnitřní spojitost mezi minulými událostmi a současností. V každém větším společenství se téměř přirozeně zrodí tradice, která je pomáhá udržovat pohromadě. Tyto tradice mohou být různé ve své formě, délce a funkci. Jsou pro vznik každého společenství nezbytné, umožňují (jistě nikoli jako jediné) stabilizaci většího celku a jeho delší existenci. Každý člověk, především pak člověk myslící, potřebuje pro prožívání minulosti i současnosti společenství. Proto je historický element nezbytnou součástí vytváření každého společenství, byť tento faktor často působí nevědomky a v novověku stále častěji vykazuje tendenci považovat společenské skupiny za čistě zájmová společenství. Tento poznatek rozhodně není nový. Učenci a myslitelé, kteří si jsou významu minulosti vědomi, ji proto na jedné straně ostře odsuzují jako souhrn přežitků, na straně druhé ale vyzvedávají jako pokladnici hodnot a bezpečné útočiště. Dva extrémní póly tohoto hodnocení, jež na poměru k historii (v užším smyslu) odrážejí všeobecné nastavení, které buď vším starým pohrdá, nebo naopak opěvuje staré dobré časy, formovaly v novověké literatuře dvě výrazné fáze kulturních dějin: osvícenství s jeho masivním odsouzením minulosti a zvláště tradic, následně pak romantismus s jeho idealizací minulých dob. Zvláštní důležitosti dosáhla v 19. století glorifikace „národního smyslu“ dějin a význam historie pro národy je z různých stran využíván i v našem století. Výrazný příklad moci tradic, který dávno není izolovaný, poskytuje v nedávné době vznik státu Izrael. Jestliže lze „národní přístup“ k dějinám v 19. století v Evropě studovat velmi podrobně například u Italů, Němců, Čechů a jižních Slovanů, přesouvá se ve století následujícím těžiště výzkumu do mimoevropských oblastí. Ani ve zmíněných zemích původního rozkvětu ale úplně nemizí.

V evropském kulturním okruhu převažuje v tuto chvíli poměr k minulosti, který vychází z jejího „překonání“ a staví se k ní do zdánlivě nereflektovaného protikladu. Místy vzniká dojem, jako by existovala představa, která vidí nejbezpečnější cestu k ovládnutí minulosti v jejím ignorování a stojí na naivní domněnce, že tímto způsobem lze historii uniknout. Právě historik, jenž analyzuje cesty, jimiž v minulosti proudily tradice, musí v této souvislosti upozornit na to, že podobné domněnky se již mnohokrát projevily jako neoprávněné iluze a že s odstupem staletí či desetiletí i u tak zásadních událostí, jakými byly Francouzská revoluce nebo ruská Říjnová revoluce, dochází ke zjištění, že v jejich víru zmizela jen část starých tradic. Jiná jejich podstatná část ale revoluce přežila a existuje dál, třebaže osudově působí proti cílům, které původně měly plnit. Ne všechna vyprávění a všechny události, které se v uplynulých dobách odehrály a v průběhu desetiletí a staletí je poznáváme, lze označit za „historické tradice“. Impulzy jako třeba nádherně inscenované ceremoniály, které doprovázely vystupování vládců zejména v pozdním středověku, pokoušely stále znovu fantazii současníků, a v nejrůznějších dobách se dokonce vynořovaly pratypy a stereotypy, které spolu navzájem nebyly geneticky spojené: mohou v každé době stále nově vznikat i bez kontinuálního předávání a zaměření na minulost. Aby nově vznikaly, nepotřebují být neustále předávány z jednoho nositele na druhého. Lidé nebo společenství reagují na stejné impulzy i v různých dobách stejně a „předsudky“ představují mnohem širší pole než historické tradice. Například všeobecně rozšířené nepřátelství vůči cizím a cizincům, které se vyjevuje téměř totožně v nejrůznějších dobách, tak můžeme odvozovat od vnitřní dynamiky existujících společenských skupin, která bez ohledu na konkrétní epochu vyvolává nepřátelství vůči těm, jež stojí mimo. Nemusí být tedy vysvětlována historickými důvody. Teprve až když k nechuti vůči všemu cizímu přichází vysvětlení, kdy a jak toto nepřátelství vzniklo, popřípadě jak se v průběhu doby stále znovu prokazovala jeho „oprávněnost“, a tento názor je z generace na generaci „dále předáván“, lze hovořit o tradici v užším slova smyslu. Podobné účelové fabulace různého druhu se analogicky objevují i jindy: z 20. století známe zvláště výbušnou variantu starého motivu porážky jako následku zákeřné zrady v podobě tzv. Dolchstosslegende, která v omezeném časovém úseku sehrála osudovou roli. Obdobné, s oblibou pěstované legendy novější doby by si zasloužily podrobnější zkoumání. Vedle toho lze nalézt právě tak „spontánně“ zrozená vyprávění o „hanebných činech“ jednotlivých menšin ve středověku, jako například pověsti o tom, jak cizinci nebo Židé otravují studny. Naproti tomu jiné představy, které měly svůj původ v dávných staletích, stále znovu rozvíjela „učená“ literatura, čímž vyvolaly ozvěnu v širokých vrstvách obyvatelstva a založily historické tradice. Příkladem je pověra o židovských rituálních vraždách. Ze stereotypně opakovaných „učených“ vyprávění mohou vzniknout historické tradice. Nejde však o výsledek žádné imanentně přítomné zákonitosti. Historická tradice musí splňovat čtyři podmínky:
  1. Vyprávění musí být projektováno do minulosti a má být jakýmkoli způsobem pociťováno jako živé pro přítomnost. Jednotlivé zvláštnosti mohou být zajímavé, avšak nezakládají žádnou tradici.
  2. Tradice se na rozdíl od většiny tzv. folkloru váže na události místně a časově pevně fixované. To přirozeně neznamená, že je nezbytná přesná lokalizace a datace, protože pak by nebylo rozdílu mezi tradicí a vědou. Jedná se ale o to, že historická tradice nemůže spočívat na vyprávění pohádek nebo příběhů, které se odehrávají v ahistorickém prostředí. Z pověstí přechovávaných v různých prostředích se stane historická tradice jen tehdy, pokud jsou vázány na konkrétní místo a dobu.
  3. Podstata této tradice musí být po jistou dobu předávána z generace na generaci, ať už ústní nebo písemnou formou. Není přitom nutné, aby se tradice zrodila současně s událostí, na kterou odkazuje. Může se tak stát až o staletí později tím, že dosud izolovaný, čistě vědecky pěstovaný fakt nabude obecnějšího významu.
  4. Historická tradice musí svým vlivem překročit hranice čistě vědeckého zkoumání. Učené dějepisectví od humanismu navazuje na starší mínění a názory jak v receptivním, tak i v polemickém smyslu. Nevytváří však historické, ale pouze historiografické tradice, které působí na krajně omezený okruh osob (kolegů z oboru).
Pokud nadále mluvím o tradicích a uchovávání, mám stále na mysli historickou tradici v právě načrtnutém rozsahu. Nepokouším se oba pojmy navzájem vymezovat, nýbrž používám je jako synonyma, ačkoli si jsem vědom toho, že oběma termínům jsou vlastní do určité míry odlišné akcenty. Naproti tomu se v této souvislosti vyhýbám pojmu kontinuita, který v moderní odborné terminologii získal zvláštní význam. S takto pojatými tradicemi se setkáváme v nejrůznějších dobách, přičemž nabývají rozmanitých forem. Moderní bádání již na význam tradic, především v antice a raném středověku, příležitostně poukázalo. Naproti tomu pro středověk se podobně profilovanou problematikou zabývali literární historikové (v souvislosti s chansons de geste především romanisté) a pro novověk etnografové. Rozhlížíme-li se mezi „vlastní“ historickou produkcí po výzkumu středověkých tradic, přinese výsledek zklamání. Již odborné historické bádání 18. a 19. století přirozeně naráželo na „ústní podání“ a usilovalo o oddělení autentických historických zpráv od bájných výmyslů zavádějících na scestí. Odedávna se vědělo o různých (zamýšlených i neúmyslných) zkresleních prostřednictvím lichocení nebo závisti. Byli známi pochlebovači a pomlouvači. Kvůli tomu, že se moderní bádání zaměřovalo na odhalení „pravého stavu věcí“, po dlouhou dobu se okruh jeho zkoumání silně zužoval. Probíhaly pokusy sestavit hierarchii pramenů podle jejich hodnoty, přičemž „objektivní“ prameny jako listiny, mince, aktový materiál všeho druhu (a podobné typy) byly hodnoceny mnohem příznivěji než subjektivně zabarvené výpovědi v kronikách a dopisech, nemluvě vůbec o pověstech a legendách. Od starověku byly známy podvody a falšování zpráv nebo listin. Také středověk si byl této skutečnosti částečně dobře vědom, a tak se mnohý učený kronikář snažil prostřednictvím slov „ut fertur“ (nebo ještě výrazněji) vymezit charakteristické rysy pověsti, která v něm skutečně nevzbuzovala důvěru. Slova „sanctorum patrum traditio“ se stala zásadním pojmem v náboženských sporech 16. století. Zavržení celé historické tradice (ve smyslu uchovávání), která se odlišuje od „skutečných“ pramenů, ale pochází až od osvícenství, které často stavělo tradici do protikladu ke skutečným dějinám. Tento názor přetrval i v době romantismu, který své porozumění omezil pouze na národní (volkstümliche) prvky v celé tradici a z masy uchovávaného materiálu ponechával pouze to, co mělo být prastaré, co patřilo ke „skutečným národním pověstem“. Pozitivistické dějepisectví sice omezilo striktní zavržení tradice, platné v 18. století, tím že pro vznik fabulací a legend bralo v úvahu objektivní chyby v pramenech a odlišovalo vědomé falzifikáty od nedorozumění a neúmyslných dezinterpretací. I pro pozitivisticky laděné badatele však zůstával obsah tradice „zkreslený“ a v zásadě bezcenný, pokud se jejich učeneckému, metodicky podloženému důvtipu nepodařilo v ní odkrýt „pravé“ historické jádro, které by mohlo být vytěženo. Otázky dochování a především ústní tradice, příležitostně zmíněné v pramenech, přenechávají se nadále národopisu, který se s nimi vyrovnával po svém způsobu. Zprvu převažoval názor, podle kterého veškerý folklor, jak jej badatelé v 19. století sbírali, byl „původní“ a „nefalšovaně národní“. Když podrobnější analýzy prokázaly neudržitelnost tohoto předpokladu a objevily mnohovrstevnatost folkloru, rozproudily se od počátku 20. století spory nad tím, jak různé druhy folkloristického materiálu vznikaly a nakolik se jedná o původní „národní“ výtvory. Názory etnografů v tomto ohledu se stále ještě dalece rozcházejí a momentálně se zdá, že v porovnání s historiky je mezi nimi skeptická tendence výraznější. Jejich většina nevěří na ústní uchovávání přesahující staletí. Charakteristika této diskuse ale náleží spíše etnografům než historikům. Poté co moderní historiografie všechny otázky dochování a tradice po dlouhou dobu zanedbávala, narazila na problematiku moderně koncipované kontinuity mezi antikou a středověkem. Zpočátku přitom vycházela z otázek, které nadhodili Alfons Dopsch a Henri Pirenne. Později probíhaly analogické pokusy o konstrukci „germánské kontinuity“ na poli středověkých právních dějin. Tato obtížná problematika, která kromě právních zahrnuje především hospodářské dějiny, zde musí být úplně vynechána. Zkoumání je třeba omezit na historickou tradici ve výše načrtnutém smyslu, zřetelně oddělenou od kontinuity. To ale není jediné omezení: při historickém výzkumu tradice je nezbytné zúžení zájmu na ty z nich, které lze historicky, v dochovaných svědectvích sledovat. Jako nutné se jeví vyloučení jak všech hypotetických předstupňů, po nichž s oblibou pátrají literární historikové a někteří postromantičtí badatelé, tak i různých „původních jader“, která v poslední době znovu hledají mnozí historikové v nejstarších zaznamenaných verzích. Má-li existovat možnost, jak při těchto rekonstrukcích „předstupňů“ dochovaných děl dospět k něčemu více, než jsou jen duchaplné hypotézy, pak jistě nikoli s dosud používanými metodami historického bádání. Třebaže tak omezené a zúžené, stále ještě zůstává badatelské pole široké. Vzhledem k tomu se zdá být nezbytné probrat jednotlivé formy, a pokusit se tak načrtnout jistou „fenomenologii forem projevů“ historických tradic. Přitom by se měla udržet hranice oddělující je od odborného výzkumu. Takový záměr by ale nespočíval ve stanovení přesných a čistých definic. Jeho naplnění by vedlo k dosažení lepší orientace v matoucím množství materiálu. Současně musí být předem podotknuto, že jasnou dělicí čáru nelze nikde vést a že hranice mezi kronikářsko-učeneckým uchováváním a spontánní ústní tradicí se ukazuje jako neobyčejně plynulá, takže se z určitého pohledu dokonce může zdát oprávněný názor, podle něhož, aby se modifikovalo známé heslo etnografie, historická tradice je nemanželské dítě kronikářsko-vzdělaneckého bádání. Překlad Jan Dobeš   Vydává nakladatelství Argo.