Život podle hyen

Druhá kniha režisérky a spisovatelky Andrey Sedláčkové, román Každý něco tají, může být pro leckoho zklamáním. Kdo se těšil na pikantnosti ze zákulisí showbyznysu a bulvárních médií, nedočte se nic, co by už nevěděl. Praktiky bulváru odkryl už kdysi opakovaně sám, a přestože jejich popis vždy znovu dokáže vyvolat znechucení, zajímavější je sledovat jeho dopad na protentokrát fiktivní oběti.

Těmi jsou populární herci, manželé Lucie a Jiří, kteří se souhrou náhod dostanou do hledáčku paparazziů. Když Lucie podá žalobu na bulvární časopis, začíná opravdová štvanice. Čtenáři bulvárních plátků dostávají naservírovanou každodenní porci „skandálních“ odhalení, kdo vlastně ve skutečnosti jsou ti, které znají jen z televizních obrazovek, a co dosud tajili. Čtenáři románu se tedy dozví, že Lucie a Jiří řeší podobné problémy jako kdokoli jiný: po téměř dvaceti letech manželství se navzájem odcizili, mají starosti s pubertálním synem, vztah Lucie s tchánem připomíná studenou válku; občas vypijí trochu víc vína, zaspí nebo se pohádají. Jenže jsou veřejně známí, což je vyřazuje z kategorie „obyčejných“ lidí, a takovým se jen tak něco nepromíjí.

Jak děsivě snadné je zkreslit realitu a manipulovat vnímáním lidí. Jak bezmocný je člověk proti lžím a pomluvám. Nebo jaká může být cena za popularitu, to jsou další témata, kterými se román zaobírá. Lucie s Jiřím zaplatí hodně. V jejich případě jsou cenou rozpadající se rodinné i přátelské vztahy, ztráta práce a rostoucí stres, který přerůstá v záblesky paranoie:

V jednu chvíli padne její zrak mezi diváky. Tohle přeci nejsou čtenáři bulváru, to nejsou její nepřátelé. Neumí si představit, že by si slídivé časopisy kupovali. Ale možná i tihle naparádění, inteligentně vypadající lidi každý den rádi kliknou a přečtou nactiutrhačský článek, jen tak, ze zvědavosti, protože se to stalo přirozenou součástí života.

Zatímco temperamentní Lucie bojuje v soudní síni, submisivní Jiří se rozhodne pro systémovější řešení — pokouší se přemluvit poslance několika klubů, aby hlasovali pro novelizaci zákona na ochranu osobnosti. Jeho snaha má však trpkou pachuť směšnosti, neboť politici ho pouze využívají pro vlastní potřeby, a když se Jiřímu zdá, že se přiblížil k cíli, vláda padne.

Má morálka ještě vůbec nějaké hranice, nebo se už vylila z břehů? Morální autoritou se mezi románovými postavami zdá být Jiřího otec, v mládí nadšený komunista, o dvacet let později disident, který celý život čeká na uznání. Toho se mu nakonec dostane, jenže vzápětí vyjde najevo, že jako svazák zapříčinil uvěznění dvou studentů. A místo potlesku se i on stane personou, po které se plive. Jakkoli Andrea Sedláčková umně kloubí řadu témat, která tvoří soustavu spojitých nádob, tady už začala honit jednoho zajíce navíc.

Román o pronásledování bulvárem a jeho důsledcích mohl snadno sklouznout do ploché konvenční morality. Zvlášť když od začátku jsou role jasně rozdané a fotografové s novináři v úlohách statistů jsou jen jednorozměrné cynické figurky bez svědomí. O to silněji působí hlavní postavy, které zdaleka netvoří mdlý protipól ke zlým pronásledovatelům. I oni dokážou být zlí, stejně jako citliví, vášniví, pochybující nebo domýšliví. Během několika týdnů se jejich životy změní a změní se také oni.

Přesná charakteristika a psychologie hereckého páru, vzdálená jakékoli plochosti a schematismu, je hlavní devízou románu. „Exkluzivní“ téma může ke knize Andrey Sedláčkové přitáhnout, ale ve výsledku pozornost strhává vnitřní drama postav zachycené civilně, bez zbytečných psychologických vycpávek i fatální teatrálnosti.


Andrea Sedláčková: Každý něco tají, Prostor, Praha 2017