Živý muslim je vzdálený české představě „stroje na islám“

Kdy se zrodil záměr připravit knihu o české islamofobii? Již před lety, kdy se u nás islám a muslimové začali pozvolna přesouvat z pomyslného šuplíku „marginální a exotické“ do kategorie „žhavé a aktuální“. Ale zpracovat toto téma se všemi jeho přesahy, do médií, politiky, sociálních sítí a podobně, dnes již není v silách jednotlivce, proto bylo potřeba dát dohromady autorský tým, aby byla šance na plastičtější obrázek, nejen černobílý náčrt. Je v něčem český islamofob specifický? Především v tom, že jeho vize muslimů se zpravidla rodí skládáním mediálních a internetových útržků, nikoliv reality. A právě tito „virtuální muslimové“ se pak na internetu srážejí s dalšími virtuálními výtvory jiných aktivistů. Živého muslima, který bývá zpravidla velmi vzdálený té běžné zdejší představě „stroje na islám“, český islamofob zpravidla nepotká. A proč taky? Fakta jsou v tomto ohledu často spíše na obtíž. Islamofob si „svět islámu“ vytvoří sám — vystačí si přitom bez reálných muslimů i bez odborné či popularizační literatury. Její autoři jsou stejně většinou zaprodanci a nemají vlastenecké uvědomění. Taková klišé dnes na internetu ovládají nejen frustrované primitivy, ale i mnoho jinak vzdělaných a kriticky smýšlejících jedinců je schopno sdílet neuvěřitelné hlouposti týkající se islámu — pokud tedy zapadají do všeobecného smýšlení. A stokrát opakovaný nesmysl se najednou stává relevantním názorem či přímo „alternativním pohledem“. Co jsou tedy hlavní zdroje zdejšího strachu z muslimů? Právě ta nulová šance potkat se se skutečným muslimem vede k tomu, že pod pojem „muslim“ si každý může dosadit, co chce a co najde třeba na internetu nebo v novinách. Člověk nemá šanci si své dojmy korigovat ani empiricky, ani četbou odborné literatury — ta nemá šanci překřičet příval různých senzacechtivých odhalení o islámu či orientalizující beletrie z muslimského prostředí. Dílo typu Bez dcerky neodejdu má na širší veřejnost větší vliv než všechny knížky zdejších orientalistů či religionistů dohromady. Navíc je třeba dodat, že všechny ty tragédie, hrůzy, krutosti a konflikty, které islamofobové tak rádi glosují, se ve „světě islámu“ skutečně dějí. Není problém každý den najít desítky či stovky mezních či tragických případů, k nimž ve více než miliardě a půl čítajícím množství muslimů dochází. Islamofobie je racionální cestou nevyvratitelná, poněvadž ten děsivý „muslimák“, kterého vykreslují třeba facebookoví aktivisté, je skutečně hodný odporu a zcela neslučitelný se zdejšími hodnotami a tak podobně. Jiná otázka je, nakolik jsou různé problémové jevy (a je jich požehnaně) v muslimských zemích rozšířené a reprezentativní a jaká tam je či není souvislost s islámem. A tady už lajky nestačí, je třeba znalostí.

Bronislav Ostřanský, foto: Česká televize

Jak se o islámu — jestli vůbec — mluvilo za normalizace? V té době to bylo téma okrajové, vzdálené, exotické — zajímalo hrstku novinářů, cestovatelů či českých expertů, kteří žili v muslimských zemích v rámci tehdejší pomoci tzv. třetímu světu. A navíc, islám byl — až do konce 70. let — vnímán jako něco, co „odchází ze scény“. Existuje nějaká spojitost mezi evropským antisemitismem a islamofobií? Určitě ano. Na jednu stranu je třeba zdůraznit, že historický kontext i příčiny nenávisti vůči Židům a muslimům jsou nesouměřitelné. Dříve antisemité bojovali za čistotu národa, rasy, státu, dnes se islamofobové naopak ohánějí bojem za obranu pluralitní společnosti, kterou chtějí muslimové údajně zničit — takže aby ochránili svobodu vyznání, chtějí omezit svobodu vyznání. Já rozhodně netvrdím, že islamofobie je srovnatelná s antisemitismem z třicátých let, ale říkám, že dnes se díváme na muslimy srovnatelnýma očima jako na Židy v třicátých letech, ta schémata nenávisti, která se týkají třeba nečistoty a dalších argumentů, jsou skutečně velmi podobná. Zatímco historický kontext i motivace soudobé islamofobie a antisemitismu třicátých let jsou zcela bezpochyby nesrovnatelné, jejich projevy jsou si naopak velmi blízké. Například paralely mezi taqíjou a židovským lhaním předválečných tiskovin zde netřeba připomínat, jsou více než zřetelné. To je jen jeden z mnoha příkladů pro ilustraci. Navzdory zcela jednoznačné a prokazatelné lživosti současných konstrukcí o nábožensky ospravedlnitelném lhaní muslimů nemuslimům, s nímž pracuje například Jiří Kobza, který se věnuje islámské agendě u okamurovců, tuto hloupost dnes a denně na českém internetu papouškuje spousta vzdělaných lidí, poněvadž to je v současné době pohled převažující — to je nesporné. Taqíja, nesprávně chápaná jako lhaní nevěřícím za účelem dosažení prospěchu, má jistě v současných polemikách o islámu nezastupitelné místo. Významně totiž slouží v procesu tzv. racionalizace islamofobie. Setká-li se někde protiislámsky naladěný internetový aktivista s příkladem laskavého, vzdělaného, úspěšného a do společnosti plně začleněného muslima, mohlo by to jeho víru v obraz nepřítele, Muslima s velkým M, poměrně snadno zviklat, ale netřeba klesat na mysli, právě od toho je zde taqíja. Věcně nesmyslný předpoklad, stokrát vyvracený a stokrát objasňovaný, má svůj nesporný půvab i skutečnou efektivitu, neboť vytváří dokonale začarovaný kruh, z něhož není žádného úniku. Muslim je takový a takový, viz v jednotlivostech se lišící podání různých zdejších islamofobních autorit. A není-li takový, prostě se přetvařuje. Tím se předem diskvalifikuje faktor, který by jinak mohl sehrát významnou roli v otupování protiislámské hysterie v České republice, a to osobní zkušenost. Co přesně tedy taqíja je? Skutečný význam slova taqíja v islámském právním kontextu je konkrétní doktrína v rámci šíitského islámu, která umožňuje muslimovi, aby v situaci smrtelného ohrožení lhal o své skutečné víře. O tom, co najdete o taqíji na českém internetu — a zdaleka nejen u okamurovců, konvičkovců, bartošovců a tak podobně — a kolik to sklízí „lajků“, netřeba mluvit. O Česku se často tvrdí, že je nejvíce sekularizovaným státem. Má to — třeba malý důraz na výuku o náboženství — vliv na podobu české diskuse o islámu? Řekl bych — a v tomto směru jsem naprostý laik —, že více než důraz na kvalitní výuku o náboženství by prospěla osvěta na téma kritický vztah k informacím. Ale to je velmi těžké téma, neboť když jde o islám, jde tu a tam kritický přístup stranou i u vzdělanců. Řeknu vám můj oblíbený příklad: tzv. islámská trilogie, což jsou podle amerického protiislámského aktivisty Billa Warnera Korán, hadíthy (muslimská tradice) a síra (životopis proroka Muhammada), který však vznikl de facto ve středověku právě poskládáním vybraných hadíthů a následným odstraněním řetězců tradentů. Pojem „islámská trilogie“ nejenže nikdy nepoužije žádný odborník na islám ani žádný muslim, ale nepoužívá jej dokonce ani většina islamofobních autorů. Je tedy poznávacím znamením jednoho zcela konkrétního autora a jeho stoupenců. V Česku mají celkem velký úspěch, mají skvělé PR, daří se jim nejen u politiků, ale i v médiích. Když s tímto termínem operuje facebookový debatér, nelze se divit, ale když Warnerovi „skočí na špek“ třeba univerzitní profesor a věhlasný psychiatr, našimi médii jakožto známá osobnost často dotazovaný na islám a muslimy, je to hodně smutné. Co má potom dělat teenager, který se snaží o kritický přístup k informacím o islámu. V hovorech o islámu se až závratně snadno stírají rozdíly mezi odborníky a aktivisty a nedostatek znalostí je přitom ve zdejším všudypřítomném „boji proti politické korektnosti“ jen drobnou vadou na kráse, kterou snadno a rádi přehlédneme, je-li autor náležitě uvědomělý. Tedy v našem případě, pokud jeho pohled koresponduje s mainstreamovým a „lidovým“ viděním u nás nepříliš známého náboženství, o němž lze psát vlastně cokoliv. Existuje nějaké pojítko mezi islamofobií a současným nacionalismem a extremismem? S tím úplně nesouhlasím, poněvadž mnoho zdejších islamofobů se naopak prezentuje jako kosmopolitně smýšlející liberálové — a třeba jimi skutečně jsou. Nezapomínejme, že v době největšího rozmachu facebookové platformy Islám v České republice nechceme tento „koníček“ spojoval lidi naprosto rozdílných politických, náboženských i sociálních východisek. „Muslimské barbarství“ tam společně lajkovali angažovaní ateisté i praktikující katolíci, přesvědčení konzervativci i bezvýhradní liberálové, úspěšní a vzdělaní jedinci i frustrovaní teenageři. Jistě, mezi islamofoby najdeme mnoho nacionalistů i extremistů, ale byla by velká chyba islamofobii omezovat jen na toto prostředí.