16/07/2016 | portrét |

Zlepšení cítím

Hostem Měsíce autorského čtení v Brně dnes bude slovenský básník, prozaik a vydavatel Peter Šulej, mimo jiné také šéfredaktor časopisu o kultuře a umění Vlna.

Co budete dnes číst?

Vybral jsem úryvek ze svého nejnovějšího románu Spolu. Myslím, že nejen kvůli společné minulosti bude mít co říct i českým návštěvníkům MAČ. Je totiž o migraci, nekritickém obdivu Západu a malých neviditelných městech a městečkách.

Ocitáte se i na druhé straně čtení – jako posluchač? Je třeba nějaký autor, na jehož autorské čtení nedáte dopustit?

Zažil jsem a jedenáct roků jsem se podílel na organizování největšího slovenského festivalu poezie Ars Poetica, takže jsem měl možnost vidět tisíce vystoupení. Mám rád, asi jako většina lidí, performativní čtení poezie. Vzpomínám  si na vystoupení holandského sound-poety Jaapa Blonka, po němž mi doslova klesla čelist.

Jeden z nejživějších trendů v literatuře jsou v současnosti audioknihy, lidé poslouchají jak spotřební detektivky, tak umělecky ambiciózní počiny. Čím si popularitu audioknih vysvětlujete?

Slovensko je myslím mimo tyto trendy, takže se asi ptáte toho nepravého, ačkoli můj kamarád se snaží rozběhnout stránku právě s audioknihami a na začátku jsem mu s tím pomáhal. Najdete tam i mou prozaickou prvotinu, sci-fi novelu Misia. Myslím, že počet stáhnutí je minimální, onen kamarád mi povídal, že je až překvapený nezájmem. Možná jiným to jde líp.

Měsíc autorského čtení (MAČ) se už tradičně koná v několika zemích střední Evropy. Zatímco z pohledu kultury může být Evropa spojená a zažívá zlaté časy, v širším kontextu se daří spíš pověstné „blbé náladě“. Kde vidíte zdroj zhoršující se společenské atmosféry?

Nevím, „blbá atmosféra“ je asi regionální, možná lokální a rozhodně věkem ovlivněná záležitost. Já rozhodně necítím žádné výkyvy nálady a zažil jsem rozhodně i horší náladu, než jaká je dnes. Já jsem se do „blbé nálady“ přímo narodil, když jsem měl rok, banskobystrické náměstí si někdo spletl s tankodromem, následovala normalizační sedmdesátá a paranoidní osmdesátá léta. Matka se běžně vracela od sousedky s tím, že bude asi jaderná válka a konec světa. Pravda, devadesátá léta dnes určitě nejsou, ale na druhé straně si někdo, řekněme o dvacet, nebo dokonce třicet let mladší než já, může říct, proč s těmi devadesátkami pořád otravuju.

Spatřujete někde – nebo v někom – naději na zlepšení?

Zlepšení cítím po každém oroseném pivu, po každé otáčce LP na svém gramofonu, po každém radostném zavýsknutí svého nejmladšího syna. Cítím ho při každém klanění své manželky, s každým odpáleným tenisovým míčkem, s každým „huh“ islandských fotbalových fanoušků a jakýchkoliv jiných fanoušků, s každou větou, kterou dokážu vyslovit nebo pochopit v nějakém cizím jazyku, s vůní grilované ryby nebo pečeného jehněčího, s každou šipkou či bombou do jezera, moře nebo i bazénu na koupališti. Zlepšení cítím i s Měsícem autorského čtení. Zlepšení cítím.