Zlo je silnější, ale dobro je v přesile

Při sledování zvěrstev ruských vojáků v ukrajinské Buči, Mariupolu a jinde zní titul knihy „Lidstvo. Dějiny naděje“ jako akademický brebt nebo přinejmenším protimluv. O čem tedy vypráví kniha nizozemského historika a novináře Rutgera Bregmana?

Jenže vedle strašných zpráv o tom, jak jeden z ruských vojáků týral několikaměsíční batole, zaznívají i svědectví, že dotyčného vydali vojenské policii jeho vlastní spolubojovníci. A stovky dalších zpráv vypovídají o pomoci uprchlíkům nebo třeba o ruském tankistovi, který několik hodin kroužil okolo ukrajinské vesnice, aby mu došla nafta a on nemusel útočit. Jak to tedy je? Je příběh lidstva příběhem naděje, nebo zoufalým sledem násilností, kvůli kterým jsme se stali nejsilnějšími predátory planety? Není chyba v tom, že zatímco o sobě nepochybujeme, v druhých vidíme to nejhorší? I z citátu Jeana-Paula Sartra si asi většina z nás vybaví jen první část o tom, že „peklo jsou ti druzí“, ale opomene dodat tu druhou, ve které francouzský filozof pokračuje slovy: „[…] ale právě tak jsem mohl napsat, že ráj jsou ti druzí, zkrátka, všechno přichází k člověku jenom od druhých, od lidí.“

Příběh Homo puppy

Bregman svůj postoj označuje za „nový realismus“ a v nadsázce mluví o utopii. Nazval tak i svou předchozí knihu Utopie pro realisty (Universum, 2016), která vyšla v překladu do třiceti jazyků a stala se globálním bestsellerem. Věnoval se v ní zmírnění důsledků chudoby, k němuž podle něj vedou tři jednoduché teze: nepodmíněný příjem, otevřené hranice a patnáctihodinový pracovní týden. Komu se to zdá přemrštěné, ať si dohledá závěry tohoto experimentu ve Finsku, kde proběhl před pár lety, nebo si pustí Bregmanovu přednášku na TEDx — uvidí, jak tento syn protestantského pastora a speciální pedagožky dokáže být ve svých tezích podmanivý. Platí to i pro jeho styl, který trénuje v pravidelných příspěvcích pro nizozemský deník De Correspondent nebo britský The Guardian, a pro jeho investigativní zápal, s nímž pátrá po podkladech pro své články a publikace.

Rutger Bregman: Lidstvo: Dějiny naděje, přeložila Veronika Horáčková
Argo, Praha 2022

V knize Lidstvo. Dějiny naděje vychází ze základního antropologického sporu, na jehož dva odlišné póly staví anglického filozofa Thomase Hobbese a francouzského filozofa a spisovatele Jeana-Jacquesa Rousseaua. Zatímco první byl přesvědčen, že naše atavismy zadržuje jen tenká civilizační slupka zastoupená policií a pevnou rukou vládce, francouzský filozof naopak věřil, že člověk se rodí dobrý, jen z podstaty násilná civilizace ho svádí na scestí. Bregman se — očekávatelně ­— kloní spíše k Rousseauovi.

Jako novinář sebekriticky dokládá, jak média do svých zpráv vybírají z naprosté většiny negativní zprávy, excesy a výjimky, které na nás ve výsledku působí jako nocebo — posilují v našem podvědomí přesvědčení, že svět je nebezpečné místo, v němž není radno nikomu věřit, a posilují v nás obraz druhého jako sobeckého, agresivního tvora. Nemohou za to ale podle něj jen média. Podobnou mýtotvornou funkci mají i některé romány, mezi nimiž vyzdvihuje Pána much Williama Goldinga, který už téměř nevnímáme jako fikci. Ostatně komise Nobelovy ceny jej ocenila jako „realistické vyprávění, jež ozřejmuje stav lidstva v dnešním světě“.

S takovým obrazem se Bregman nechce smířit. Vždycky prý odmítal v Goldingovu fikci uvěřit a zajímalo ho, jak by takové ztroskotání chlapecké skupiny dopadlo ve skutečnosti. A tak se pustil do pátrání, až takový příběh našel. Stal se v roce 1965 na ostrově Tonga, kdy na tomto neobyvatelném místě bez pitné vody uvázla skupina šesti chlapců. Jejich ztroskotání ale dopadlo docela jinak než Goldingův slavný román. Zavedli solidární dělbu práce, pitnou vodu získávali z deště, který zachytávali do vydlabaných kmenů, společně dokázali systémem hlídek udržovat oheň několik měsíců a spory řešili tím, že rozhněvané chlapce poslali na opačné konce ostrova, dokud jim nevychladnou hlavy. Když byli po roce zachráněni, lékaři konstatovali, že jsou ve skvělém psychickém a fyzickém stavu. Někteří z chlapců se stali celoživotními přáteli.

Bregman z toho vyvozuje jednoznačný závěr — Golding se ošklivě mýlil. Ve své interpretaci jde pak ještě dál, když v příběhu Pána much vidí spíš odraz vnitřních běsů anglického spisovatele, který se celý život potýkal s alkoholismem. O tom, že i ztroskotání na Tongu je ojedinělý, anekdotický příklad, nepřemýšlí. Stejně jako o tom, jak by soužití chlapců dopadlo, kdyby měl některý z nich autokratické nebo násilné rysy.

Jenže Bregman nepíše vědeckou studii. Jeho kniha je populárně-naučná esej, ve které snáší příklady pro svou optimistickou vizi. Podobně postupuje i v dalších kapitolách, kde zkoumá, jaká je vlastně původní přirozenost člověka a v čem spočívá jeho evoluční úspěch. Vybírá z posledních studií archeologie, evoluční biologie, antropologie a vypráví poutavý příběh sebedomestikace člověka, jehož současnou verzi trochu ironicky nazývá Homo puppy. Z vědeckého výzkumu se podle něj vyjevuje, že člověk se od ostatních zvířat radikálně liší především schopností sociálního učení, kterého ostatní zvířata ani lidoopi nejsou schopni (což sice není úplně pravda, jak dokazuje ve svých knihách třeba Bregmanův nizozemský kolega primatolog Frans De Waal, ale rozhodně je tato schopnost menší než u člověka).

Podle Bregmanova výkladu žil člověk šťastně a zdravě, dokud tvořil přirozené tlupy o padesáti až sto členech. Jakmile se ale chytil do pasti zemědělství, už nebylo cesty zpátky. Více potravy znamenalo více dětí a usedlý život přinášel potřebu chránit místo, které poskytovalo obživu. Spolu s tím přišlo hromadění majetku a první výrazná sociální hierarchie spojená s koncentrací moci, což s sebou přirozeně neslo nárůst násilí a chorob včetně sexuálních (které Bregman trochu fantasticky odvozuje od sexuálních praktik prvních zemědělců se zvířaty).

Autor tak v podstatě umně kompiluje to, co před ním napsali třeba izraelský historik Juval Noach Harari nebo americký vědec Jared Diamond, o které se také opírá nebo s nimiž polemizuje. Jiné autory a svědectví však vynechává. Třeba příběh Heleny Valerové, jejíž osud po únosu amazonským sběračským kmenem zpracoval italský etnograf Ettore Biocca v knize Sama mezi indiány — kromě jiného v ní popisuje kmenové války, během nichž docházelo k zabíjení malých dětí, batolat a chlapců schopných boje. Nebo podrobný vhled do brutálního válečného života Komančů v knize Říše letního měsíce amerického historika a novináře S. C. Gwynnea. Z těchto a dalších knih naopak vyplývá, že naše představa mírumilovného života kočovníků, lovců a sběračů je přinejmenším sporná a že počet konfliktů se zemědělstvím narůstal z jiného prostého důvodu — přibývalo lidí a s nimi i konfliktů mezi nimi, stejně jako přibývalo sexuálních a jiných nemocí. Což jistě vypovídá mnohé o vzniku společenského, potažmo státního násilí, ale méně o přirozenosti člověka.

Přínosnější je proto především druhá část knihy, v níž se Bregman zabývá tím, co v nás násilí probouzí a jak v sobě naopak probouzet to dobré. 

Vítězí ten, kdo se nestydí

Pokud se podle něj můžeme násilí vyhnout, naprostá většina z nás to udělá. Z průzkumů lidského chování vyplývá, že i ve válce střílí jen malá část vojáků. Většina z nich pálí do vzduchu, nemíří nebo nestřílí vůbec. I proto během první světové války téměř nikdy nedošlo k boji bodák na bodák — jakmile protivníci stanuli tváří v tvář, většina z nich nebyla schopna do toho druhého zabořit čepel. Podobně během genocidy ve Rwandě se útoků na menšinové Tutsie účastnilo jen procento kmene Hutuů. Na strašlivém důsledku to nic nemění, ale vyplývá z toho zásadní otázka — co nás vůbec k násilí přiměje?

Podle Bregmana je to stejná věc, která z nás udělala dočasné vítěze evoluce — empatie. Schopnost vcítit se do druhého popisuje jako reflektor, který osvítí toho, kdo je nám blízký, ale uvrhne do tmy a nepochopení všechny ostatní. Xenofobie je tedy podle něj přirozený důsledek solidarity a vzájemnosti, kterou jsme schopni věnovat a investovat jen do velmi omezeného počtu lidí. Přibližně padesáti až sta, což je velikost lidské tlupy, ve které člověk žil po naprostou většinu své evoluční historie. Co je na nás dobré a výjimečné, zároveň podmiňuje nedůvěru k ostatním.

Lidstvo: Dějiny naděje, foto: nakladatelství Argo

Lidstvo: Dějiny naděje, foto: nakladatelství Argo

Výzkumy sociální psychologie často vypovídají o něčem jiném, ale na těch Bregman nenechá nit suchou. V jeho hledáčku je především vědecká práce amerického psychologa Philipa Zimbarda, autora slavného stanfordského vězeňského experimentu, který musel být předčasně ukončen kvůli krutosti dozorců a psychickému stavu všech účastníků. Nizozemský novinář pokus podrobně analyzuje jako naprosto neprůkazné divadlo, ve kterém bylo špatně snad téměř všechno — studenti hráli své předepsané role, většina strážných se chovala zdrženlivě, ale Zimbardo je naváděl, aby se chovali násilně, a za účast v experimentu jim platil. I proto se mu snažili vyhovět — peníze měli dostat až po úspěšném výsledku. Podobné kritice podrobuje Bregman experimenty amerického psychologa Stanleyho Milgrama nebo vyšetřování vraždy Kitty Genovesové v New Yorku, jejíž případ vedl k vytvoření pojmu „efekt přihlížejícího“.

Ve všech uvedených případech autor dochází k přesvědčivému závěru — naprostá většina lidí se dopouští násilí, jen pokud je k tomu přinucena. A pokud se někdo ocitne v nouzi, naprostá většina z nás přispěchá na pomoc, i když z toho pro nás plyne riziko.

Jedinou cestou, jak násilí nepodlehnout, je tedy podle Bregmana eliminovat tlak, který nás k němu nutí, k čemuž sestavuje jakési desatero. Zmiňuje například potřebu zmírnit empatii a naopak posilovat soucit, vyhýbat se negativním zprávám nebo je přijímat kriticky, usilovat o win-win řešení a při pochybnostech vycházet z přesvědčení, že druhý je stejně dobrý jako my. Výsledky takového přístupu podrobně dokumentuje na srovnání norského vězeňského systému, který připomíná spíš chráněnou dílnu, a amerického represivního systému, který je mnohem méně úspěšný v návratu vězňů do normálního života, navíc se většina z nich opět dopouští násilné a trestné činnosti.

Když to shrneme, Rutger Bregman vlastně nevyzývá k ničemu menšímu, než abychom kultivovali svou přirozenost. Násilí se dopouští mizivé procento z nás, problém nastává, když se toto mizivé procento dostane do vysoké pozice ve společenské hierarchii, což bývá poměrně často. „Svět totiž patří těm, kteří se nestydí,“ píše Bregman. Zatímco dříve lidé řešili násilné chování takových vůdců ostrakizací, vyloučením z kmene nebo defenestrací, dnes máme mnohem méně účinné nástroje, jako jsou táhlá soudní řízení nebo demokratické volby. Zlo je silnější, ale dobro je v přesile. A pokud se mezi námi objeví agresor, který někoho napadne, jako to udělalo Putinovo Rusko Ukrajině, nemůžeme zůstat stát stranou. Je to i náš příběh naděje.