Zmatky nad jednou legendou

Ještě Ottův slovník naučný v roce 1888 informuje, že Šimon Abeles byl židovský katechumen, jenž „tajně na kázání chodil a ke křtu se připravoval, začež od vlastního otce dne 21. února 1694 zabit byl“. A také o tom, jak se v Týnském chrámu nachází „mramorová deska nad hrobem“. Dnešní zdroje takové tvrzení výrazně nahlodávají a hovoří minimálně o „nejasných okolnostech“, a to i přesto, že o události existují dobové soudní zápisy s výpověďmi svědků.

Jak to doopravdy bylo? To nám, zdá se, přes vrstvy času nesdělí ani Marek Toman, který ve svém více než třísetstránkovém románu právě příběh židovského chlapce zpracovává. Jenže si z něj vzal jen atraktivní nálepku a pohrává si s nevyjasněnými okolnostmi, aniž by odkryl skryté vrstvy, které by čtenáře zaujaly či překvapily.

V případě, že by Marek Toman zamýšlel sepsat rekonstrukci historických událostí, by bylo možné se na jeho dílo dívat s jistou shovívavostí. Sice bychom přišli na to, že jde o málo objevnou kompilaci z již publikovaných studií a článků včetně spekulací většinou školených historiků, případně neškolených „záhadologů“. Nebylo by to čtení nijak vtipné a myšlenkově výbušné, ale autor by se jistě vyhnul pohoršení, které vyvolává jeho amatérismus v oblasti literární.

Jenže Toman není historik, dokonce v závěru obsáhlého doslovu, kde znovu abelesovskou „kauzu“ rekapituluje, připomíná, že „všechny postavy v tomto příběhu jsou fiktivní a jejich podobnost s realitou je čistě náhodná“. Chtěl tedy programově sepsat příběh inspirovaný dávnou událostí, jejíž nejasnost jistě může být prospěšná fabulaci, jako kulisu k tomu druhému, silnějšímu, důležitějšímu, který sám ve své fantazii stvořil. Proč to neudělal? Zřejmě kvůli nedostatečné obratnosti k založení pevné konstrukce a kvůli pramalé zručnosti v dosazení věrohodného obsahu.

Dvojí dějovou linii od sebe dělí přibližně tři sta let, spojnicí je pak postava teenagera. V historickém prostoru je to židovský chlapec rozhodnutý pro katolický křest. Po návštěvě příbuzného, konvertity a v tehdejším smyslu „novináře“, ale zemře. Vyšetřování smrti se pak ujmou klementinští jezuité.

Také v současné linii knihy je hlavní postavou náctiletý chlapec, tentokrát ale počítačovým hrám propadlý Šimon Albrecht, syn rozvedených rodičů. Na čas se ztratí, čímž vybudí horečné pátrání svého otce Ladislava, jinak archeologa konajícího průzkum domnělého hrobu malého Abelese v Týnském chrámu. S touto linkou je to ovšem ještě ošidnější. Děj je chatrný — chlapec zmizí, policie je v pátrání liknavá, a tak se otec chopí nejsilnějšího vodítka, mladíkova notebooku. Naráží na vzorově laxního vyšetřovatele, leč v pravý čas objeví chytrého hackera, který mu zaheslovaný svět otevře. Ale ani počítačová hra, jejímiž levely otec postupuje, přičemž si odskočí do krypty identifikovat nalezené ostatky, není vodítkem. Chlapec se musí nakonec bez vysvětlení sám znovu objevit.

Jestliže na počátku byl autorův zájem o minulost a její interpretaci, údiv nad snadným posouváním faktů a okolností nahlížených z takzvaných různých úhlů, na konci je rozpačité, dějově řídké vyprávění, které postrádá stylistickou konzistenci. Lidé ze sedmnáctého století používají neodpovídající jazyk („hoďte faldama“, „sedí si v base jako v bavlnce“), současníci zas jednají škrobeně, a vlastně nejednají, ploše se sunou od začátku ku konci, nepodněcují zvědavost, nebudí napětí, ani se nepromění, nepočítáme-li chabý náznak upevnění rodinných pout.

Jako historická práce je tato montáž neobjevná a příliš průhledně zjevující názor autora. Coby literární dílo tato „velká novina“ svá aktiva zvedne sotva nad nulové hodnoty.


Marek Toman: Veliká novina o hrozném mordu Šimona Abelese, Argo, Praha 2014