BBC minulý týden zveřejnila seznam dvaceti nejlepších románů tohoto století. V žebříčku se nepřekvapivě setkávají díla nositelů dvou nejprestižnějších literárních ocenění v angloamerickém světě, Man Bookerovy a Pulitzerovy ceny za literaturu, například Bílé zuby Zadie Smithové, Hermafrodit Jeffreyho Eugenidese, Návštěva bandy rváčů Jennifer Eganové, Pokání od Iana McEwana nebo Wolf Hall Hillary Mantelové. Nejlepším románem dvacátého prvního století se stal Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda od Junota Díaze o dominikánském podivínovi, který se chce stát spisovatelem fantasy a najít tak lásku. BBC žebříček sestavila na základě hlasování několika desítek literárních kritiků, kteří nominovali celkem sto padesát šest románů. Vítězná dvacítka získala nejvíce hlasů. The Guardian polemizuje o účelu a smyslu takového žebříčku, vděčně sdíleného všemi médii. Podle deníku je škoda, že podobné žebříčky a výběry, sloužící primárně k popularizaci současné literatury, vypadají prakticky jeden jako druhý, vyzdvihují knihy, o jejichž kvalitách se už dávno ví, a namísto toho nedávají prostor autorům nebo titulům, které třeba unikly sítu literárních cen.

To je přitom poměrně husté. Například nedávno se v rámci Džajpurského literárního festivalu v Indii udělovala finančně nejštědřejší cena v Asii, DSC Award. Odměnu padesát tisíc dolarů si odnesla indicko-americká spisovatelka Jhumpa Lahiri s románem The Lowland o počátcích a povstání Naxalitů, indických komunistických rebelů, v šedesátých letech. Samotný ceremoniál měl jistou pachuť, neboť firma DSC, která celou akci organizuje a sponzoruje, oznámila, že od příštího roku už nebude spolupracovat s Džajpurským literárním festivalem a cenu udělí v jiné zemi. Mluvčí DSC zdůvodnil tento krok tím, že cena reflektuje literaturu celého regionu jižní Asie, a je tudíž nutné, aby se předávala i v jiných zemích, ne pouze v Indii. DSC Award je jedinou mezinárodní literární cenou v Asii, dříve udělovaná cena Man Asia nedokázala najít sponzora.

Změny finančních poměrů se dějí i jinde. Jak ukazuje nedávný průzkum Digital Book WorldWriter’s Digest, více než polovina dnešních spisovatelů není spokojena se svými příjmy z psaní. To by nebyla až taková novinka, nicméně je potřeba vzít v úvahu kontext, a to především nástup fenoménu samovydávání v posledních letech. I když se v průměrných příjmech drží samovydavatelé v dolní polovině statistik (střední roční příjem tradičně vydávaných autorů je 3000—4999 dolarů, kdežto u samovydavatelů to činí 500—999 dolarů), jsou překvapivě stejně spokojení či nespokojení s výší výdělků jako jejich kolegové v péči profesionálních nakladatelství. Nejlépe ze všech finančně vycházejí takzvaní hybridní autoři, kteří publikují jak u zavedených nakladatelů, tak sami prostřednictvím samovydavatelských služeb (například Kindle Direct Publishing od Amazonu) a jsou zřejmě nejpružnější v reakci na poptávku. Střední roční příjem hybridních autorů je podle studie 7500—9999 dolarů. Frustrace z příjmu tak zřejmě nejvíce roste u tradičně vydávaných spisovatelů a pramení pravděpodobně z nasycení tržního trhu, způsobeného mimo jiné i možností samovydávání, který se sice nezmenšuje, ale pro jednotlivé autory generuje menší příjmy. Většina v průzkumu zúčastněných autorů jsou romanopisci.

V poměrně blízké budoucnosti může dojít k ještě zásadnější proměně: do hry vstoupí počítače a roboti. Podle futurologa Kevina Warwicka je velmi pravděpodobné, že se v budoucnu objeví literární texty generované stroji, které překročí konceptuální a experimentální charakter a budou schopny fungovat jako literatura. Už dnes se objevují první algoritmy zpracovávající data z internetu i chování čtenářů, na jejichž základě se učí „lépe psát“. První báseň napsaná počítačem, „The Policeman’s Beard is Half Constructed“, pochází dokonce už z roku 1983 a vytvořil ji program Racter.