Z vašeho románového debutu Počong aneb O pinoživosti lidské existence (psaného s Jakubem Vítkem), poslední knihy Ve skříni i aktivity na sociálních sítích tryská zalíbení v grotesce, surreálnu a absurdnu. Máte nějakou vzpomínku na to, kdy jste začala absurdní situace či formulace doceňovat?

K žádnému takovému okamžiku nikdy nedošlo. Svět vnímám jako groteskní, surreálný a absurdní celý svůj život. Pouze jsem časem zjistila, že můj pohled bývá nazýván těmito cizími slovy. Znám jenom tenhle svět a pohled na něj. Myslím, že to tak úplně nebyl můj nápad taková být, do nějakého světa jsem se narodila a nějak mi ho ukázali a moje okolí jej nějak utváří. Potenciál bizáru v tomto světě je obrovský, stačí se jen zadívat. Vzhledem k současné politické i klimatické situaci nejen u nás, ale v celém světě, je humor a s ním spojený přesah a úleva jedinou možností, jak zabránit tomu, že se hned ráno po probuzení člověk chce střelit do hlavy. Navíc to všechno mám určitě v genech, u nás doma vždy vládl živelný a ironický humor.

Tereza Semotamová, foto: David Konečný

V rozhovoru s Emilem Haklem říkáte, že „každý z nás je de facto literátem“. Můžete to nějak rozvést?

Miluju věty běžného dne. Ty jsou literaturou, která se nikde nezaznamenává, ale utváří nás, naše životy. Denně slýchám bizarní útržky rozhovorů, divných slov, bývají to i písemná sdělení v e-mailech či na dveřích — to je výsostná literatura. Nejen díky profesoru Přidalovi mám slabost pro naivní literaturu a zdánlivě neprofesionální, neumětelské, ale citově zanícené písemnosti. Taková autenticita a švih prostě lecjaké profi literatuře chybí.

Věnujete se také překládání — a situaci překladatelů, kteří jsou finančně podhodnocení. Nakladatelství přitom nemůžou příliš zvyšovat cenu knih, z jejíž výše si bere minimálně půlku distribuce a prodej. Asi neexistuje jednoduché řešení dané situace — nicméně, je kde se ve světě v tomto ohledu inspirovat?

Cesta je jednoduchá: totální obroda a součinnost všech rozličných profesních organizací nějak spojených s literaturou či překladem, v nichž doposud vládne duch minulého století, případně ostré egolokty, místo snahy udělat něco, co má dopad pro všechny.

Začít by se mělo nejvýš, u ministerstva kultury, které nemá už delší dobu ministra ani vizi a nikoho to zase tolik netrápí, což o nás leccos vypovídá. Od kolegů často slýchám, že jen stěží zvládají svoji činnost, natož aby se měli nějak angažovat. To chápu, ale stěžovat si jsou potom jen řeči v rámci jakési svépomocné skupiny. Naší nečinností jsme za stávající situaci jistým způsobem spoluzodpovědní. Ale třeba už svítá na lepší časy, Asociaci spisovatelů vede Ondřej Lipár a ten se vizí nebojí.