Zóna zájmu

Ukázka z posledního románu Martina Amise, v němž rozehrává trojí part v podání toho, kdo dal soukolí Osvětimi do pohybu, toho, kdo v něm přišel i o možnost podívat se komukoliv do očí, a toho, kdo se ho pozdě, ale přece pokusí malinko rozklížit.

Popošel jsem blíž.

„Je indisponovaná,“ opáčil Knut. „Znáš to. Pověstná měsíční záležitost.“

„Ajajaj.“

A přesto se mi na ni naskytl pohled, dokonce na celých několik minut, nedomrlým živým plotem vzadu na hřišti (zastavil jsem se cestou kolem a předstíral jsem, že něco hledám v zápisníku). Hannah se na trávníku činila při přípravě pikniku pro dcery a jednu z jejich kamarádek — nejspíš Seedigovic ratolest. Vybalovala proutěný košík. Neseděla, jen čas od času podřepla a zase se zvedla a temperamentně se přitom zhoupla v bocích.

Přestože jí nebylo vidět do tváře, představovala Hannah Knutová prototyp národního ideálu ženskosti, a ne-li šaty, pak rozhodně siluetou: bytelnou venkovanku, stavěnou na plození a těžkou práci. A můj vzhled mi dopřával dostatek příležitostí seznámit se s tělesnou stránkou podobně sošných exemplářů. Kolik já už vyhrnul a rozvinul trojitých dirndlů, kolik jsem sroloval bombarďáků s krajkovím, kolik dřeváků pobitých cvočky jsem odhodil přes rameno.

Já? Já se svými sto devadesáti centimetry? S mrazivě bílou barvou vlasů? S vlámskou skluzavkou nosu, pohrdavým plisé rtů, neodolatelně výbojnou bradou a pravoúhlými závěsy čelistí, jako by mi je někdo přinýtoval pod kudrlinky oušek? S rozložitými a rovnými rameny, hrudí jako štít, se štíhlým pasem, s mimořádným přirozením, jež ani v klidu nepostrádalo klasickou dokonalost a pevnost (podtrženou předkožkou), vytesanými kotevními stožáry tuhých stehen, hranatými čéškami, lýtky jako od Michelangela, chodidly o nic méně pružnými a úhledně tvárnými než lopaty rukou s chapadly prstů? A korunou té dobové zbroje a oportunních půvabů byla kobaltová modř ledových očí.

Stačilo už jen slovíčko od strýčka Martina, zvláštní příkaz od strýčka Martina z hlavního města — a začal bych jednat.

„Dobrý večer.“

„Přejete si?“

Na schodech oranžové vily proti mně stála znepokojivá postavička v jupce a sukni z plsti a na botách se jí stříbrně leskly přezky.

„Mohl bych mluvit s pánem domu?“ optal jsem se. Bezpečně jsem věděl, že Knut se teď zdržuje jinde. Byl na rampě s doktory, Borisem a spoustou dalších — očekával zvláštní vlak 105 (a se zvláštním vlakem 105 se daly očekávat taky potíže). „Přicházím totiž ve značně naléhavé záležitosti —“

„Devocie?“ ozval se hlas. „Kdo je to, Devocie?“

Uvnitř se zatetelil vzduch a rázem tu stála ona, Hannah Knutová, opět v bílém, třpyt ve stínu. Služebná zakašlala a stáhla se.

„Omlouvám se, že vás ruším, madam,“ spustil jsem. „Golo Thomsen jméno mé. Neobyčejně mě těší, že vás poznávám.“

Prst po prstu jsem si bryskně stáhl rukavici z jelenice a podal jí ruku. Přijala ji.

„Golo?“ podivila se.

„Ano. Abyste tomu rozuměla, to byl kdysi můj první pokus vyslovit jméno Angelus. A nezdařil se, jak vidíte. Ale už mi to zůstalo. Z některých bot člověk jaktěživo nevyroste. Nemáte taky ten dojem?“

„Co pro vás můžu udělat, pane Thomsene?“

„Přišel jsem za panem velitelem v neodkladné záležitosti.“

„A to?“

„Nerad bych, aby to vyznělo melodramaticky, ale v kancléřství dospěli k jistému rozhodnutí ve věci, která mu leží na srdci.“

Dál si mě zpříma měřila.

„Už jsem vás jednou viděla. Pamatuju si vás, protože jste neměl uniformu. Nosíte ji vůbec? Co vlastně přesně děláte?“

„Styčného důstojníka,“ odpověděl jsem s lehkou úklonou.

„Jestli je to tak neodkladná záležitost, měl byste tu na něj zřejmě počkat. Netuším, kde vězí,“ pokrčila rameny.

„Nedáte si limonádu?“

„Nerad bych vás obtěžoval.“

„Mě neobtěžujete. Devocie?“

Stáli jsme v narůžovělé záři obývacího pokoje, paní Knutová zády ke krbu, moje maličkost před oknem uprostřed, s pohledem upřeným na strážní věže po obvodu tábora, za nimiž se tu a tam rýsovalo Staré Město.

„Ohromující výhled, jen co je pravda. Řekněte mi,“ obrátil jsem se na ni s lítostivým úsměvem, „dokážete zachovat tajemství?“

Zabodla do mě oči. Zblízka jsem v nich rozpoznal poněkud jižanštější rysy, románštější zabarvení: měla je nevlastenecky tmavě hnědé, jako vlhký karamel, s vazkým leskem.

„Dá rozum, že dovedu zachovat tajemství. Když chci.“

„Výborně. Víte,“ prohlásil jsem zcela v rozporu se stavem věcí, „víte, já mám totiž jistou slabost pro interiéry, nábytek, vybavení a tak. Chápete, že bych velice nerad, aby se to rozkřiklo. Nezní to zrovna jako známka mužnosti.“

„Ne, to asi ne.“

„Ten mramor tady, to byl váš nápad?“

Martin Amis, foto: Larry D. Moore

Martin Amis, foto: Larry D. Moore

Chtěl jsem ji trochu rozptýlit a taky rozpohybovat. Hannah Knutová se rozmluvila, přidala i gesta, přecházela od okna k oknu — a já měl možnost ji do sebe nasávat. Byla vskutku stavěná v překvapivém měřítku: coby nezměrný počin estetického souladu. Ta její hlava, to rozpětí rtů, ta mohutnost chrupu i sanice, vláčná pleť — měla hranatou, a přitom tak souměrnou tvář, s nápadně vystouplými lícními kostmi.

„A ta zastřešená terasa?“

„To myslím taky, nebo —“

Otevřenými dveřmi vešla Devocie s tácem, kameninovým džbánem a dvěma talířky cukroví a sušenek.

„Díky, drahoušku.“

Když jsme opět osaměli, jemně jsem se optal: „Nepatří vaše služebná náhodou ke svědkům, paní Knutová?“

Hannah se zaposlouchala do sotva znatelných zvuků domu a pak napůl zašeptala: „Patří. Já tomu moc nerozumím, ale z ní ta pobožnost přímo vyzařuje, viďte?“

„To ano.“ Z Devociiny tváře se totiž nedalo vůbec nic vyčíst, dokonce ani pohlaví a věk (nesourodě se v ní mísilo ženství s mužstvím, mládí se stářím), a zároveň z ní pod tuhým esíčkem řeřichovitých vlasů sálala děsivá soběstačnost. „To dělají ty brejle bez obrouček.“

„Kolik byste jí hádal let?“

„Uf — pětatřicet?“

„Je jí padesát. Možná tak vypadá, protože věří v nesmrtelnost.“

„Což je skutečně povzbudivá vyhlídka.“

„A přitom by jí stačilo tak málo.“ Sehnula se, nalila nám a pak jsme se posadili, Hannah na pohovku s ručně sešívaným přehozem, já na rustikální židli. „Jenom podpis, a má vyhráno. Je volná.“

„Hm. Prostě se toho zřeknout, že?“

„Přesně tak, jenomže… Těžko bych pro dcery hledala někoho oddanějšího, než je Devocie. A to má syna. Je mu dvanáct a dali ho do péče státu. A jí by přitom stačilo jenom podepsat formulář a mohla by jít a vzít si ho zpátky k sobě. Ale to ona neudělá. Nikdy.“

Překlad Kateřina Klabanová

 

Vydává nakladatelství Plus.