„Téměř neexistoval diskurz odpovědnosti umělce — tedy názor, že osobnost privilegovaná veřejným vystupováním má odpovědnost vůči myšlenkám a hodnotám, které veřejnosti předává,“ podivuje se hudební publicista Pavel Klusák ve své knize „Gott: Československý příběh“.
Literární publicista a spoluorganizátor literární ceny Magnesia Litera Pavel Mandys na iLiteratuře publikoval recenzi prvotiny Magdalény Červinkové Zločin v době pandemie. Kromě knihy se v ní zabývá i některými aspekty fungování crowdfundingového nakladatelství, ve kterém vyšla: „Činnost Pointy lze vnímat jako chytrý byznys, jako vítanou službu začínajícím autorům, ale také jako zaplevelování už tak přesyceného českého knižního trhu.“
Před sto třiceti lety zemřel člověk, kterému se říká prokletý básník. Jemu by se ale takové označení nelíbilo a čtením článku, který na někoho takového vzpomíná, by se neobtěžoval. Měl by na práci něco smysluplnějšího, třeba projet si slovíčka z hindštiny nebo stát se odborníkem v nějakém obskurním oboru, který by mohl vykonávat tisíce kilometrů daleko.
Cynismu se na redakčních poradách vyhne asi málokterý časopis. Světácké klábosení ale málokdy patří do veřejného prostoru. Aspoň to si nedávno ověřila redaktorka časopisu Barren, když dostala vyhazov za své výroky na Twitteru o tom, že „básníci píší jen pro básníky“. Jak ale potom chápat vztah mezi básníkem, pravdou a publikem?
„Diktovat vkus je nevkus,“ odpověděl prozaik Jan Balabán roku 2005 v anketní rubrice Kápněte božskou v časopise Týden na otázku, co by přikázal nebo zakázal, kdyby byl diktátorem vkusu. V literárním stanu Letní filmové školy v Uherském Hradišti čte jeho odpovědi v neděli 8. srpna populární český básník Petr Hruška. V posledních letech je muž s dlouhými bílými vlasy na Filmovce stálicí. Dnes se poprvé nezabývá vlastní tvorbou. Vzpomíná na svého přítele, mentora a ostravského rodáka, před jedenácti lety zesnulého literáta s libozvučným jménem, Jana Balabána.
Přiznejme si, že všemi těmi on-line přenosy a streamy jen pláčeme do polštáře. Přítomnost interpreta ještě dejme tomu zvládneme nasimulovat, ale už ne onen stěžejní pocit skupiny, sounáležitosti k těm několika málo lidem, které nám osud přihraje do cesty a my si s nimi vyměníme myšlenky a někdy třeba i tělní tekutiny.
