Články od:
Ondřej Macl
15/11/2022 | fejeton |

Dívka s morčetem

„Milá Eržiko,“ píšu fixem na balonek napuštěný heliem, „máme se na co těšit? Je nám těžko, ale nějak se držíme navzájem. A ty ses pustila.“

12/10/2022 | fejeton |

Druhá polovina člověka

Jedno lidské stvoření se v osmnácti letech rozdělilo na dvě poloviny. První zůstala doma, aby pomáhala rodičům se správou jejich skrovných majetků. Druhá se tak dlouho oddávala vábení knih a větru v záclonách, až jí to nedalo a vyrazila do světa. Bylo slyšet vzdalující se drncání kolečkového kufru, a pak už nic. To drncání se vzdalovalo se mnou — jsem to já, ta druhá polovina.

18/08/2022 | fejeton |

Bratr čas a sestry peníze

„Nelze-li už být člověkem, ještě je možné stát se umělcem. Tak znělo kdysi mé motto.“ Fejeton Ondřeje Macla.

11/06/2022 | fejeton |

Malé božské trauma

Zemřel jsem neoficiálně roku 2012. Rozchod se starším géniem, který se mě zmocnil v době nejkřehčího dospívání, jsem skutečně prožíval jako druh smrti. Přišlo mi, že už nemohu žít dál, rozhodně ne s někým ve dvojici.

09/05/2022 | fejeton |

Loď do nového světa

O letních prázdninách jsem býval často sám. Rodiče nás vzali k moři jen jednou, a ještě k tomu do Polska. Holek jsem se bál, místo toho jsem si vyměnil tisíce e-mailů s jedním starším filozofem, který mě zasvěcoval nejenom do dějin starého Řecka. Který mi nepříjemně zrcadlil mé maloměšťáctví. A který mi kladl na srdce, že to nejcennější se často skrývá tam, kde to nečekáme.

05/04/2022 | fejeton |

Zápočty ze soucitu

Vždy jsem se uměl kamarádit se šprty, ale mé srdce bilo se záškoláky. A sám jsem patřil k mase dvojkařů, která se jenom tak vezla a lezla mi krkem. Nedokázal jsem si představit, že by se ty hustě popsané tabule a monology učitelů mohly nějak týkat mého života. A pokud už se za katedrou zjevil někdo okouzlující, působil spíš jako výjimka, porucha ve stávajícím řádu.