Stál jsem na výstavě o kolonizaci Indie před hračkou tygra zakusujícího Evropana pod krkem, když vtom mi zazvonil telefon. Byl to můj bratr, ale v pozadí jsem slyšel i další členy rodiny a cinkot sklízeného nádobí po odpolední kávě s pudinkem: „Tak co, kdy přijedeš? Máma nám právě promítala prezentaci o svojí indický misii, máš se na co těšit! Je toho asi deset tisíc obrázků, a to je prý už jen výběr.“
„Nebyl to sen, ale ani skutečné to nebylo. Tak jako nesmrtelnost. Jak bezedné ložisko rozkoše. Jako dva výkřiky na modrý měsíc,“ píše ve svém fejetonu Ondřej Macl.
Programátor z Červených Peček vyřešil krizi středního věku přetrháním všech vazeb na domov a přijal práci v jedné výpočetní firmě v Hongkongu. „Vstoupili jsme do doby bezdrátové,“ bylo to poslední, co řekl manželce.
„Kdyby růži zvali syrečkem, voněla by stejně?“ V práci nám nedávno všem přišel nezvykle osobní mail od účetního. Do té doby jsme ho znali jako Láďu Chudáčika, to už ale neplatí: změnil si jméno na Láďu Šťastného.
Nejdřív se zbláznili ptáci. Kroužili nad středověkým centrem Alghera ve výstražných manévrech a nezpívali. Řvali. Nebe se převlékalo do ošklivých šatů, jako by mu už na ničem nezáleželo.
Doslechla se, že varšavský Dům zábavy a kultury pořádá otevřené klání ve slam poetry. Psát básně, natož ty soutěžní, jí moc nešlo, na to byla „zkažená“ filozofií, přece však dostala chuť si to vyzkoušet. Připravila si pásmo o potraceném plodu. A pokud by při troše štěstí postoupila do druhého kola, měla v záloze jakýsi seznam důvodů, proč je dobré žít na tomhle světě.
