„Pracuji stále ještě v sociální sféře, mezi psychicky výjimečnými lidmi, a zároveň sbírám síly k práci na disertaci. V ní se hodlám zabývat myšlenkou českého moře. Je to můj způsob zabydlování se v této vnitrozemské krajině, horském prstenci či dokonce kráteru, který jsem až vlivem pandemie přijal jako místo, kde chci žít.“ Glosa básníka Ondřeje Macla.
„Byl horký červnový den. Jen se neříkalo červen, ale buď thargelion, nebo skirophorion. Dvě postavy opustily athénské hradby a v družném rozhovoru vyrazily podél řeky Ilisu na procházku do přírody. Bavily se hlavně o lásce.“ Text básníka Ondřeje Macla.
Autorská čtení, literární festivaly a konference se letos z donucení téměř kompletně přesunuly do digitálního prostředí. Z lidí slova se tak skoro přes noc stali lidé pohyblivého obrazu. Jak s takovou zkušeností může naložit básník?
Sousloví „domácí knihkupectví“ předpokládá domov, domácnost. Je to zvláštní, protože právě knihy mě naučily domov opouštět. Stojí už v bibli, že nejsme z tohoto světa. Ovidius vypráví o proměnách, Nietzsche o sebepřekonání a tuší i zcestovalá babička od Němcové, že „nevede každá cestička k domovu“. Vzhledem k tomu, že jsem se stěhoval zhruba pětadvacetkrát, někdy dokonce jen tramvají nebo letadlem, všechny mé knížky se vtěsnají do dvou až tří kufrů, a to i společně s oblečením.
