Je tomu téměř deset let, co probíhaly poměrně líté diskuse o angažovanosti v literatuře.
Vypravěčská tvorba Ondřeje Hübla (nar. 1976) v souboru jeho povídkové prvotiny Hod mrtvou labutí v mnohém vyrůstá z dílčích problémů dnešní doby a z jejího ironizujícího hodnocení.
Každoroční vyhlašování nominací na ceny Magnesia Litera je již tradičním zahájením literárního jara. I letos jsme mohli být svědky klasického schématu: na začátku března jsou vyhlášeny nominace, mnozí se podivují, jaká jména jsou v daném ročníku nominována, a konečně se objevují výtky (v posledních letech čím dál hlasitější), že jsou ony nominace špatně koncipovány.
Začátkem každého roku vyráží po vybraných ostravských hospodách podivná karavana. Básníci, spisovatelé, hudebníci a výtvarníci vzpomínají na kamarády, ohlíží se za životem i propsanými roky. Vzpomínek přibývá, kumpánů ubývá…
V těchto dnech si řada periodik připomíná smutné stoleté výročí zavraždění významné polské socialistické a komunistické aktivistky a političky Rosy Luxemburgové. Její dílo má co říct i dnes, v kontextu globální klimatické katastrofy.
S oceněním Jarka Nohavici, návštěvou Andreje Babiše u Milana Kundery nebo poslední kauzou kolem antisemitismu Roalda Dahla se do veřejné diskuse navrací letitý spor o to, zda je osobnost autora součástí jeho díla či nikoli. Ať už bude akademické řešení tohoto rébusu jakékoli, jedná se o otázku, kterou dnes — například v rámci kampaně #MeToo — musí často řešit i řadový čtenář.
