Má hlava se stala náletovým prostorem bez možnosti přistání. Tento den jsem si vyhradila pro psaní článku o vesmíru. Původně odosobněný mimozemšťan se stal mým přítelem a byl se mnou všude. Náměstí Republiky působilo jako včelí úl, když vtom přede mě vyskočili dva muži.
Má humor hranice? Můžeme se smát nemocným? A co takové náhlé úmrtí? Věra Horváthová Duždová miluje černý humor, což přibližuje ve svém fejetonu na řadě příkladů. Její fantazie sahá dokonce tak daleko, že si vymyslela vlastní ves jménem Ztracenov.
S plodností běžných dní ubíhá náš čas a nesmlouvavě přetváří sílu, duševno a zdraví v postupně chřadnoucí existenci. Všechno má svůj čas a ten je pro každého z nás jiný. A proto si dovolím trochu se vrátit v čase.
V oparu ponurém a neútulném jsou prosincové dny oděny. Jejich stín se šíří vzduchem a při každém vykročení z domova se do nás zabodávají jeho nevlídné částečky. Z milých a příjemných lidí se stávají monstra, jejichž cílem je pouze jít si za svým, vnímat jen své potřeby a pocity a přednostně vypustit svého vnitřního netvora ven.
Nekonečné dřevěné police, bezchybně poskládané knihy, všudypřítomný pach vědění, existence mimozemských civilizací, hysterie z historie a zejména všeobjímající múza fabulujících tvůrců. Je čas a prostor naslouchat svému tělu a dát mu to, co chce. Před měsícem mé tělo bažilo po poznání, ale nyní se potácím a hledám veget. Je třeba se trochu zasmát a nebrat bytí tak skutečně.
„Všechny mé nemilé zkušenosti a vzpomínky jsou mou součástí, nejsem zapšklá, ba naopak jsem tím vším obohacena,“ píše ve svém fejetonu spisovatelka a vizuální umělkyně Věra Horváthová Duždová.
