Ponechat takový název? A pokud ano, jak zajistit, že se do fejetonu vůbec někdo začte? Když text nazvu takto, nemám spíš počítat s tím, že se mu každý vyhne? Kdokoliv si chce přečíst fejeton, vybere si jiný. O lásce, o umění nebo nesčetných jiných příležitostech života. Přesto název ponechávám, protože jedny z nejkrásnějších textů, které jsem v poslední době přečetl, byly o smrti a umírání.
Přišla smrt, poslední dny už vyhlížená, aby ho převedla do jiného života. „Smrt smrtí nekončí I smrt / přináší jenom jiný život.“ Zdeněk Rieger (1947—2023) byl rodinný terapeut, manželský poradce, odborník na krizovou intervenci, na vedení psychoterapeutických skupin, psal odborné knihy, fejetony, glosy, ale při tom všem zůstával básník.
Když psychologové probírají osvojování si mluvy dítětem, nezapomínají zdůraznit, jak rychle si batole rozvine bohatou slovní zásobu a vyvine správné syntaktické struktury. Dítě opravdu udivuje. Již ve druhém roce si vytváří množinu velmi odlišných objektů „označovaných“ jedním a týmž „označujícím“ slovem.
Napodobování, mimesis, ve smyslu „obrazu“ skutečnosti, je jiným napodobováním, než o jakém budu psát. Existuje totiž i napodobování jiných autorů; touha zkusit to také — jako oni.
Nedávno jsem si při četbě knížky o depresi znovu připomněl, že sklouzávání k dichotomiím považují někteří moji kolegové psychologové a psychiatři za průvodní jev životního nastavení, které je často zdevastováno právě depresí. I bez tohoto onemocnění jde v drtivé většině o neadekvátní zjednodušování, i třeba v umění.
Podle některých expertů na rozpoznávání duševních chorob dříme narcistní porucha v každém z nás. Není divu: sebevzhlíživost se snadno páchá, pokušení bývá velké. Právem se tak dá říct, že narcismus v nás nepodřimuje, ale bděle se protahuje. A tak jsem si řekl, že své poruše popustím uzdu. Je možné narcistní poruchu rozvíjet listováním knihami?
