Český fenomén Moravia

Dne 28. listopadu 1907 se v Římě narodil Alberto Pincherle, později známý pod jménem Alberto Moravia. Autor, který je i dnes pro běžného českého středoškoláka kromě Umberta Eca nejznámějším italským spisovatelem, dokonce mnohem bližším než vzdálená slavná jména italské renesance, jako Dante Alighieri či Giovanni Boccaccio, kteří jsou součástí povinných osnov.

Knihy Alberta Moravii lze lehce najít v každé české knihovně, bývá označovaný za kvantitativně nejzastoupenějšího italského autora a v dobách, kdy bylo možné strávit celé odpoledne listováním v knihách v potemnělém antikvariátu, přišla dychtivému čtenáři pod ruku některá z Moraviových knih každou chvíli… Kde se vzala tato proslulost?

Na prvním místě je nutné říct, že se do značné míry jedná o český fenomén. V době komunistického režimu byl autorem, který vyhovoval oficiálním kruhům a prošel jakoukoli cenzurou — pro své protifašistické zaměření, blízkost k levicovým ideálům v osobním životě, ale především pro tu část své tvorby, která v duchu poválečného neorealismu zobrazuje kladné postavy z lidu, zdravou podstatu prostého lidu v protikladu ke zbytečné agonizující buržoazii. Moravia, fascinovaný sílou prostého člověka, vytvořil velké hrdinky Římanku (1947) a Horalku (1957), na které si v jejich knižní či filmové podobě vzpomene nejeden byvší český žák.

Romány vycházejí v češtině poměrně záhy (Římanka v roce 1966 a Horalka v roce 1962), jejich obliba je nesmírná a nouze o čtenáře nenastává ani půl století poté. Vzpomeňme na nezapomenutelnou postavu Horalky ztvárněnou mistrovskou Sophií Loren ve stejnojmenném filmu Vittoria De Sicy. Vedle těchto dvou gigantických postav existuje i dlouhá řada menších, ale neméně vitálních postav z lidu, které se značnou bravurou Moravia uvedl ve svých Římských povídkách (v orig. Římské povídky a Nové římské povídky, česky vyšlo souhrnně v roce 1976). V tomto souboru povídek vyvstává monumentálně ve své krutosti i kráse město Řím, zaplněné velkým množstvím postav a příběhů, a dotváří celkový obraz tohoto světa.

Alberto Moravia, foto: Creative Commons

Alberto Moravia, foto: Creative Commons

Podobně překvapující jako rozruch, který panoval a do značné míry rezonuje do dnešní doby kolem zajisté čtivého a přitažlivého, avšak poněkud černobílého Moraviova neorealistického období, je překvapující ticho, které se rozprostírá kolem jeho publicistické činnosti a především kolem druhé velké části jeho literární tvorby, ve které se věnoval tématu odcizení, neschopnosti člověka vést „autentický“ život. Přestože jeho nejslavnější román s touto tematikou Lhostejní (1929) vyšel česky již v roce 1933, mezi dalšími romány zapadl a kromě hrstky odborníků nebyl nikdy zcela doceněn.

Alberto Moravia vyrůstal a žil v Římě, který se pro něj stal „jeho“ městem a také příznačnou kulisou k mnoha jeho textům. V dětství onemocněl kostní tuberkulózou, která jej na dlouhá léta upoutala na lůžko a zbavila možnosti vyrůstat v obklopení vrstevníků. Čas, který nemohl trávit ve škole ani dalšími aktivitami vhodnými danému věku, nahradil Moravia četbou a domácím studiem. Přesto ale pocit odcizení, vyvržení ze společnosti či nenormálnosti, kterými kvůli tomu bezesporu trpěl, dokázal v budoucnu proměnit v díla, která si zaslouží přední pozice mezi největšími italskými romány 20. století. Jedná se především o jeho prvotinu, zmíněný román Lhostejní. Moravia zde líčí svět vyčerpané a prázdné měšťanské vrstvy, jejíž příslušníci nenacházejí vitalitu, dravost, schopnost vrhnout se do života a žít ho tak, jak by chtěli. Atmosféra je pochmurná a hrdinům se nedaří najít smysl existence, vést upřímný milostný vztah. Je pochopitelné, že téma morální vyprahlosti, pokrytectví soudobého života a neschopnosti lidí docílit štěstí nebylo dobovými politickými hodnotiteli viděno se zájmem, jedná se však o díla, která se o to více zapsala do literárních dějin.


„Jaký je tvůj život?“ měl chuť na ni vykřiknout, „je v něm upřímnost, víra? Řekni mi, jak to děláš, že jsi vůbec s to žít.“ Myšlenky se mu mátly, odporovaly si. „Je však možné,“ napadlo mu a rázem se vrátil do zoufalé skutečnosti, „že je to následek otřesených nervů… snad je to jen věc peněz nebo času nebo okolností.“

(Alberto Moravia, Lhostejní, přel. Adolf Felix)


V románu Lhostejní je to mladý Michele, který se nedokáže ztotožnit s žebříčkem základních hodnot a postoji své maloměstské rodiny a cítí marnost svého konání, žije v pocitu naprostého odcizení. V novele Agostino (1943, č. 1964) je to chlapec z měšťanské rodiny, který prožívá nelehké dětství a rád by své rodině „utekl“ navázáním přátelství s chlapci z ulice z nižší třídy, což se mu ovšem nedaří, a rovněž prožívá pocity odcizení v hořkosti své situace. Do třetice máme i případ malíře v románu Nuda (1960; č. 1967), který nedokáže žít autentický život umělce kvůli neschopnosti oddělit se od své maloměstské a dobře situované rodiny. Podobné téma najdeme i v dalších textech, jako je například román Konformista (1951, č. 1984) nebo povídková sbírka Láska manželská (1949, č. 1967). Společnost těchto hrdinů je falešná a maloměšťácká a stojí v protipólu k dravému a živočišnému pudu sebezáchovy postav z nižší třídy. Jako by Moravia ukazoval dvě strany jedné mince, kdy je jednou zhnusen a jednou fascinován, ale čtenáře si zaslouží obě strany, ne-li jedna strana více, a to ta opačná, než jak se tomu stalo v českém případě.

Alberto Moravia byl plodným publicistou, hojně cestoval a o svých cestách přinášel četné zprávy. Z jeho pera pochází více než třicet románů. Získal mnoho literárních cen, z nichž jmenujme například v roce 1952 Premio Strega nebo v roce 1954 Premio Marzotto. Sedmnáctkrát se objevil mezi kandidáty na Nobelovu cenu za literaturu, nikdy ji však nezískal. Zemřel v Římě 26. září 1990. Pohřbený je na slavném a krásném římském hřbitově Verano, kterému se někdy přezdívá „muzeum pod širým nebem“.

Autorka vyučuje literární předměty v Ústavu románských studií na FF UK.