Chtěla jsem zkusit být jako ony

„Čím lepší má člověk představu o tom, co všechno překlad literatury může obnášet, tím více si bude vážit kvalitního překladu a překladatele,“ říká v květnovém rozhovoru v sérii Třicátníci překladatelka Anna Štádlerová. Z jejích odpovědí vyplývá, jak přemýšlí o životě a své práci, ale i jaké má pochybnosti o setrvání v oboru a obavy z umělé inteligence.

Které knihy jsi četla v dětství? Máš pocit, že tě některé z nich formovaly?

V takových deseti a jedenácti jsem pořád dokola četla Letopisy Narnie a Harryho PotteraLetopisy se na mně asi otiskly hlavně v imaginaci, moje hry se hemžily lvy-polobohy, fauny a válkami mezi mytickými tvory. Harry Potter byl zase jedním z prvních děl, u něhož jsem si uvědomovala důležitost překladu. Hodně se o tom tenkrát mluvilo, pamatuju si, že mi táta v tomhle věku ukazoval nějaký rozhovor s Medkem a četli jsme si z něj. Kromě Harryho Pottera jsem si mimochodem překladovost uvědomovala ještě u disneyovských písniček: třeba na Lvího krále jsem koukala pořád dokola, znala jsem každou písničku slovo od slova a věděla jsem, že jsou to překlady, že v originále se zpívá něco trochu jiného, že to někdo musel vymyslet „odznova“.

seriál Třicátníci

Pak trochu později, ve třinácti nebo čtrnácti, mě hodně ovlivnily komiksy: naši mi dali přečíst Maus, čímž pro mě jednak získala konkrétní obrysy druhá světová válka, ale také jsem si začala uvědomovat, do jaké míry může autor díla čtenáře mystifikovat způsobem vyprávění: Spiegelman v komiksu tematizuje, že celé dílo není absolutním, pravdivým portrétem jeho otce, nýbrž jeho neobjektivní představou o něm. A pak se ke mně dostal komiks Rodinný ústav Alison Bechdelové, kde se mi zase poprvé stalo, že jsem pocítila hlubokou identifikaci s vypravěčkou. Ne v konkrétních prvcích jejího příběhu, ale ve způsobu, jakým mluvila o svém vztahu s rodiči, v jejím uvažování. Četla jsem to v těch čtrnácti, podtrhávala si věty a byla jsem z toho úplně pryč, že se někdo cítí tak podobně jako já. Tu knihu už jsem neměla aspoň deset let v ruce, třeba už by mi to dnes tak vůbec nepřišlo. Ale pamatuju si, že tenkrát mi ten pocit identifikace s cizím příběhem hodně pomáhal.

foto: Jakub Pavlovský

foto: Jakub Pavlovský

Kde jsi studovala? A věděla jsi odjakživa, že se vydáš touto cestou?

V Praze, vystudovala jsem překladatelství angličtiny a španělštiny na Ústavu translatologie FF UK. Na gymplu jsem věděla, že mě baví hrát si s jazykem, zkoumat jeho možnosti, a rozhodovala jsem se v podstatě mezi různými „psacími“ obory: žurnalistikou, scenáristikou, překladatelstvím. Překladatelství mě nakonec zlákalo nejvíc, protože je s ním snoubený prvek poznávání cizích kultur a světů. Na Útrl jsem pak studovala ještě tlumočnictví, dokonce i na magistru, ale magisterské semináře se Zuzanou Šťastnou a Anežkou Charvátovou mě utvrdily v tom, že bych chtěla zkusit být jako ony a stát se literární překladatelkou.

Spíš teď si nejsem jistá, do jaké míry se na téhle cestě udržím. Mám tu práci moc ráda, ale strasti s ní spojené nejsou zanedbatelné a zároveň mě poslední dobou lákají obory, kde bych možná měla přímější pozitivní dopad na životy jiných, třeba sociální práce nebo jiná činnost v nezisku. 

Kterou knihu jsi přeložila do češtiny jako první? Jak ses u toho cítila?

Strach a svobodu od britského historika Keitha Lowea. Je to literatura faktu, knížka o druhé světové válce, o tom, jakými představami nebo společenskými uspořádáními vzniklými za druhé světové války jsme ovlivněni doteď. A jak jsem se u toho cítila… Byla jsem hrozně šťastná, že jsem dostala první literární překladatelskou zakázku, ale bylo to mezi prvním a druhým ročníkem magistra a zpětně bych asi nikomu nedoporučila, aby bral takhle rozsáhlou knihu ještě za studií. Dostala jsem na překlad pětisetstránkového díla rok, což není málo, ale do toho jsem pořád prezenčně chodila do školy, připravovala se na dvouoborové státnice a skoro každý den jsem učila v jazykovce. V tomhle duchu se mi nesl celý rok 2019: neměla jsem žádný volný víkend a neustále jsem se stresovala. 

Měla jsem pocit, že žádnou z těch tří věcí nemůžu pustit ani v ní povolit: školu jsem dodělat chtěla, překládat knihu jsem chtěla ještě víc — však tohle byla moje první zakázka, chtěla jsem si na překladu dát záležet — a do jazykovky jsem musela, protože něco mě během toho všeho muselo živit. Po asi osmi měsících přišly zdravotní problémy, trvaly skoro půl roku a já jsem vzhledem k příznakům vůbec nevěřila tomu, že můžou být psychosomatické, ale byly. Bylo to stresem. Po státnicích začaly postupně odeznívat. A pak už to bylo zase celé lepší: překlad jsem odevzdala, dostala jsem pochvalu a moc fajn paní redaktorku a už jsem měla „na kontě“ knížku u zavedeného nakladatelství, což pomůže, když jdete oslovovat další nakladatele. Ale stejně si teď už myslím, že je úplně v pořádku počkat s hledáním zakázek až po škole. A hlavně si prosím při jakékoliv práci udělejte čas na odpočinek, víkendy mají smysl.

foto: Jakub Pavlovský

foto: Jakub Pavlovský

Co ti dělá radost ve spojení s překládáním?

Hlubší, intenzivnější čtení, které k překládání patří. Každou knížku, kterou překládám, si přečtu ještě před zahájením překladu a je pravda, že už po tomhle prvním čtení bych měla k textu mít aspoň náznak překladatelského stanoviska — jaké jsou nosné stylistické prvky textu, čím se vyznačuje autorův styl a co je v textu naopak typické spíš pro daný žánr nebo třeba pro výchozí jazyk, jaké mám při čtení pocity a jakými mechanismy jich autor nejspíš dosahuje. Ale teprve při překladu, teprve když se v textu nimrám několik týdnů a měsíců, jsem vnitřním mechanismům textu vystavena dost intenzivně na to, abych odhalila, co jsem při prvním nebo i druhém čtení přehlédla. Mám také mnohem víc času zamyslet se nad jednotlivými obrazy, pořádně si je představit do nejmenších detailů — jinak to nejde, když je máte věrně popsat ve svém jazyce —, takže nad určitou metaforou místo deseti vteřin čtení strávím třeba půl hodiny. Nebo hodinu. Nebo týdny, během nichž si o ní povídám s kolegy překladateli. A to se mi ten obraz pak vryje pod kůži, nemůžu ho ani po letech opustit, stane se součástí mého pohledu na svět.

Tohohle efektu samozřejmě může docílit i citlivý čtenář, ale překlad vás k tomu nutí, je to inherentní součást té práce, nejde ji bez toho vykonávat. Odvrácená stránka je, že stejně jako si překladatel více uvědomuje krásu některých obrazů nebo autorových technik, je více vystaven i případným nedostatkům textu. Když překládáte prvoplánovou detektivku, je trochu ubíjející vidět, jak autor používá pořád ta samá klišé nebo má každý dialog třeba stejnou strukturu. Je prostě smutné, když se do textu ponoříte a zjistíte, že vlastně žádnou hloubku nemá. Pak nasadíte překladatelského autopilota a práce je o poznání méně zábavná. Proto si už teď snažím vybírat texty, které jsou přinejmenším stylisticky zajímavé, různě ohýbají jazyk nebo jsou zkrátka inovativní, aby byl překlad výzva a abych si mohla hrát.

Další věc, co mi dělá ve spojení s překladem velkou radost, je o těch svých poznatcích, které jsem při překladu nabyla, mluvit s ostatními. Okolo knih se motá spousta lidí mnohem chytřejších než já, kteří mi jsou schopni zprostředkovat k mému pohledu ještě deset dalších a vnímat dílo v širším kontextu. Taky mi přijde super být v roli, kdy můžu nějaké skvělé dílo zprostředkovat více lidem já, dostat ho mezi víc čtenářů, možná jim ho i přiblížit nebo osvětlit. Nedávno mě třeba oslovila jedna základní škola, jestli bych na konci května nepřišla předčítat prvňáčkům z knížky Anna Kadabra, kterou jsem přeložila, a že si budeme chvilku povídat i o knížkách obecně. Kdyby se mi podařilo v nějakém z dětí vzbudit větší zájem o knihy, o čtení, o jazyky, budu počuraná štěstím.

Zmínila jsi nezanedbatelné strasti spojené s prací překladatelky. Které to jsou? Tuším, že budou odpovídat těm, které byly nedávno zveřejněny ve výzkumu o životě spisovatelů a překladatelů.

Můžeme citovat z toho výzkumu, který zmiňuješ: jen deset procent literárních překladatelů v České republice má z překladu příjmy, které převyšují jejich výdaje, a jen polovina překladatelů, kteří se uměleckému překladu věnují více než čtyřicet hodin týdně, dosáhne na výdělek přes 30 tisíc měsíčně. Při honoráři 200 Kč/NS a tempu šesti normostran denně si člověk za den vydělá v průměru 1 200 Kč. To odpovídá asi 150 Kč na hodinu, ale počítejme dál. Když překlad odevzdáte, vrátí se vám po redakci k autorizaci. Může trvat třeba týden nebo klidně déle, než všechny navrhované úpravy projdete, proberete s redaktorem a dalšími relevantními odborníky, zvážíte, které změny chcete přijmout a které ne. Dostanete za tuhle práci nějaké další peníze? Ne. Na autorizaci se ale samozřejmě nemůžete vykašlat, chcete vidět, jaké změny redaktor do textu zanesl, chcete o nich diskutovat. A tím to nekončí. Po autorizaci redakce jde text do sazby, dělá se finální korektura překladu v sazbě a tu pak zase překladatel schvaluje — chce schvalovat, samozřejmě, je to pro dobro textu. Takže pomyslná hodinovka stále klesá.

A pak sem vstupují pro překladatele hodně nepříjemné náležitosti licenčních smluv, na kterých stále trvají i velmi solidní nakladatelství, třeba vyplácení honoráře nadvakrát: půlku dostane překladatel po odevzdání překladu, půlku po vydání knihy. Takže na vyplacení poloviny peněz ještě čekáte třeba půl roku nebo déle. Dál většina překladatelů pracuje jako OSVČ, takže z těch mizivých příjmů musejí odvádět zdravotní a sociální. Celková bilance za tuhle uměleckou činnost tedy určitě nedosahuje ani na polovinu důstojné mzdy a často se pohybuje i pod mzdou minimální.

Důvody téhle situace skvěle vysvětluje Michal Švec v nedávném rozhovoru pro H7O, který jsi s ním vedl. Jednak máme v ČR malý a přebujelý knižní trh, řekla bych až legrační množství nakladatelů na obyvatele, takže nikdo nemůže vydat knihu ve větším nákladu a vydělat na ní. A všichni tlačí ceny dolů. A pak je na vině i „devadesátková“ praxe kamarádíčkování, jak říká Michal Švec, a symbolických odměn v knižním průmyslu. Pomoci by mohla výrazná proměna trhu — třeba se teď něco podaří vyjednat s nakladateli v souvislosti v nulovou DPH na knihy —, vyšší státní podpora, případně ještě stipendia nebo dary ze strany soukromých subjektů. Ale zázraky nečekám.

foto: Jakub Pavlovský

foto: Jakub Pavlovský

A co problémy nefinančního charakteru?

Dalším strastiplným tématem, které se ale netýká jen překladatelství, nýbrž se momentálně řeší snad ve všech tvůrčích profesích, je rozvoj umělé inteligence a vliv, jaký bude mít na pracovní trh. Velké jazykové modely nabírají na schopnostech závratnou rychlostí, a přestože v tuhle chvíli si určitě troufnu tvrdit, že překládám lépe než DeepL nebo ChatGPT, těžko říct, co bude za tři roky. Ne že bych si myslela, že ve světě s velmi vyspělou umělou inteligencí nebude pro lidské umělce včetně překladatelů vůbec žádné místo. Za optimistického předpokladu, že pokročilá AI neohrozí existenci lidstva — což je obava, kterou vyslovuje mnoho kapacit z oboru — a „jen“ se budeme muset přizpůsobit životu s ní, se podle mě dá očekávat, že lidi bude dál zajímat mysl a tvorba jiných lidí, dál budou chtít číst díla od lidských autorů převedená lidskými překladateli, přestože třeba bude existovat umělá entita, která by dílo napsala i přeložila téměř tak dobře, stejně dobře nebo lépe. Ale samozřejmě to bude práce pro mnohem méně lidí, užší okruh talentovaných jedinců, kterým se podaří „zachovat značku“. Část překladatelů zkrátka o práci určitě přijde.

Přední český odborník na AI Jan Romportl v jednom nedávném rozhovoru řekl, že se obecně zdá, že lidi budou čím dál tím více plnit role pečovatelů a „průvodců“ jiných lidí, třeba učitelů, zatímco jiné role postupně převezme AI. Myslím, že do té míry, do jaké literární překladatelé zvládnou být „průvodci“ čtenářů — tj. zprostředkovateli díla nebo myšlenkového celku lidem v odlišném kulturním kontextu —, si dokážou práci zachovat také. Ale pravděpodobně jen někteří. Uvidíme.

Jsou tvé životní radosti a strasti v něčem společné s těmi z překládání?

Jasně. To, že jsou z literárního překladu nízké výdělky, se bohužel propisuje do různých rovin života. Člověka unaví, že se musí dohadovat o desetikoruny, když ví, že by honorář za normostranu měl být vyšší o několik set. A že spousta lidí nechápe hodnotu dobrých knih a vaší práce. Reagujete pak podrážděně i na ne úplně související věci, ne vždycky najdete pochopení a celé vás to mrzí.

Pak jsem zmiňovala umělou inteligenci: mám z jejího vývoje hlubší obavy, než že budu nahrazena ve svém povolání. Řada vědců upozorňuje na relativně vysokou pravděpodobnost, že AI, která nebude sladěná s lidskými hodnotami a cíli, ještě v tomhle století převezme od lidí pozici entity, která bude rozhodovat o podobě světa, a tím pádem se jí dostane do rukou i osud lidstva. Takového světa se bojím. Na obecnější rovině pociťuju úzkost z toho, že vzhledem k rychlosti současného vývoje nedokážu příliš odhadnout, jak bude svět vypadat za deset, dvacet nebo třicet let, a tím pádem nevím, do jakého světa bych třeba přivedla svoje potenciální děti. Myslím, že v tomhle se moje generace hodně liší od generace našich rodičů: lidé staří jako naši rodiče si podle mě mysleli, že vědí, do jakého světa svoje děti přivedou. Mysleli si, že vědí, jaké schopnosti budou pro jejich děti v životě důležité, bez čeho se neobejdou a co jim chtějí předat. Navíc jsme se narodili poměrně krátce po revoluci, takže určitě měli nadějeplné představy, jak budeme všichni vyrůstat v zářné svobodě. Já dnes ale absolutně netuším, v jakých podmínkách budou moje děti vyrůstat, na co bych je měla připravit a co pro ně bude nezbytné. Mám určité intuice, čtu různé názory, ale ta nejistota je děsivá a obrovská.

A co se týče radostí — zmínila jsem, že s překladem je spojené hluboké čtení, možnost „ponimrat“ se v knize, v jejích myšlenkách. Myslím, že mi působí radost, když mě do sebe takhle nechají nahlédnout také lidi, které mám ráda. Občas se to stane, že vám člověk poodhalí nějaký hlubší kousek sebe, nebo vy jemu, a to pak mám pocit, že vážně žijeme, že jenom nebruslíme po povrchu věcí. Dozvědět se něco o světě, o lidech okolo vás i o sobě samém je vůbec asi jedna z nejlepších věcí, co vás v životě může potkat.

Jak podle tebe čtenáři vnímají překladatele?

Myslím, že hodně záleží na typu člověka. Asi zde bude fungovat určitá přímá úměrnost, že čím lepší má člověk představu o tom, co všechno překlad literatury může obnášet, tím více si bude vážit kvalitního překladu a překladatele. A pokud si má představit, co může překlad obnášet, musí mít určitou zkušenost s literaturou a cit pro ni. Lidé z literárních kruhů si překladatelů spíš považují, protože chápou jejich roli coby zprostředkovatelů díla v odlišném kulturním prostředí a často dokážou i posoudit nebo odhadnout, kolik práce mohl překladatel s textem mít. Pokud někdo moc nečte, respektive nečte beletrii nebo není zvyklý nebo schopný v textu sledovat cokoliv kromě linky fabule, těžko se divit, pokud si nedokáže nic představit ani pod prací překladatelů a považuje jejich práci už dnes za zbytečnou, když máme strojové překladače a velké jazykové modely.

foto: Jakub Pavlovský

foto: Jakub Pavlovský

Kdy si řekneš: Přeložila jsem to dobře, odvedla jsem dobrou práci?

Řekla bych, že překlad považuju za hodný odevzdání, když mám pocit, že jsem vyčerpala veškeré svoje tvůrčí a intelektuální schopnosti a zároveň jsem ho zkonzultovala se všemi zdroji a lidmi, kteří by pro text mohli být relevantní. Dám příklad, ať to nezní tak vágně. Teď překládám pro nakladatelství Argo ze španělštiny skvělou knížku Las Malas argentinské autorky Camily Sosy Villady. Je o trans prostitutkách žijících na přelomu tisíciletí v argentinské Córdobě a zakládá se částečně na životních zkušenostech autorky, která je sama trans a v určitou dobu se skutečně živila prostitucí. Jazyk, kterým je to psané, je kouzelný: plný slangových a argotických obratů, šťavnatých a nekorektních výrazů argentinských travestis. Postavy, většinou trans prostitutky, mají příšerné životní zkušenosti, ale vyznění knihy je i přes tragické pasáže spíš oslavou, festivalem jejich existence. A místy, dost často v nejvypjatějších pasážích, je to strašně vtipné. S překladem zatím bojuju. Myslím si, že ho odevzdám, teprve až se dokážu opravdu smát na stejných místech, kde mě rozesmál originál, až najdu vhodné substituce za každou slovní hříčku, kterou autorka vymyslela, a za každou její jazykovou inovaci, a budu si jistá, že věty popisující bolestivé scény bodají stejně jako v originále.

A dále: plánuju si k překladu vytvořit několik pracovních skupinek. Ta první se v ideálním případě bude skládat z českých trans osob, protože potřebuju poradit jak s výrazivem, tak s reáliemi, které souvisejí s jejich životní zkušeností. Nejde ani tak o to, aby byl můj překlad korektní, jelikož originál korektní není ani omylem — spíš bych chtěla projednat, jestli má každý mnou použitý výraz opravdu takové konotace, jaké si myslím, nebo jestli mi třeba neporadí nějaký vhodnější. Už jsem si předběžně domluvila spolupráci se zástupci organizace Trans*parent, tak snad se to podaří. Pak budu potřebovat několik Argentinců, kteří mi poradí se slangovými obraty, které autorka používá. Chtěla bych se také spojit s autorkou a na některá řešení se zeptat přímo jí. A v neposlední řadě si v mnoha pasážích budu chtít nechat poradit od kolegů překladatelů, jestli si skutečně myslí, že třeba daný odstavec dosahuje stejného efektu jako v originále, a jak ho případně dopilovat. Tohle celé bude první fáze. Pak bude následovat druhé kolečko s redakcí: redaktor nebo redaktorka mi navrhne změny, budeme o nich diskutovat, zase se budu ptát všech možných lidí, co si o tom myslí. Nějak se dohodneme a pak to celé probereme ještě jednou u korektury v sazbě. A jestli tohle všechno vyjde, tak potom si možná řeknu: „Jo, tomuhle už jsem víc dát nemohla, takže asi dobrá práce. Snad.

Kolik času ti zabere překládání? A co kromě toho děláš?

Momentálně mi skutečně zabírá většinu pracovního života, protože se mi sešlo několik knížek. Ale budu to muset v horizontu několika měsíců změnit, najít si zaměstnání aspoň na půl úvazku a zkusit se překládání věnovat ve zbylém čase. V minulosti jsem paralelně s literárním překladem pracovala v jazykové škole, pak v neziskovce a brala jsem různé lépe placené neliterární překladatelské zakázky. Co k tomu musím dělat teď: těšit se z toho hezkého, co ta práce skýtá, a snažit se nepropadat depresím z nízkých příjmů. 

Aspoň máš tu duševní potravu,“ řekl mi před několika měsíci na srazu můj milovaný třídní učitel z gymnázia, který sleduje všechny moje překlady, a byl tak laskavý, že i přes svůj charakteristický kousavý humor nevyslovil tu druhou půlku myšlenky: „Když teda pomalu nemáš na rohlíky.

Existuje dílo nebo autor, jehož knihy bys jednou chtěla překládat?

Glory od zimbabwské spisovatelky NoViolet Bulawayo. Je to alegorie na režim Roberta Mugabeho inspirovaná Farmou zvířat. Jazykově úžasně hravá kniha: autorka uzpůsobuje jazyk vyprávění postavě, o níž zrovna píše, umí skvěle karikovat způsob mluvy zkorumpovaných pohlavárů. Myslím, že její způsob výsměchu autoritám by mohl být sympatický i českým čtenářům. Pak mám moc ráda Chimamandu Ngozi Adichie, kterou do češtiny ale překládá Petr Štádler, s nímž mimochodem navzdory stejnému příjmení nemám žádný příbuzenský vztah, ani se neznáme osobně. S kamarády máme interní vtípek, že Petr Štádler mi sebral nejdřív příjmení a pak Chimamandu. Ale těší mě, že když už mám v překladatelské branži jmenovce, je to takhle schopný člověk. Snad naopak neudělám ostudu já jemu. Také mi přijde vtipné, že kromě shodného příjmení nás lákají i podobné typy knih: četla jsem v jednom rozhovoru s ním, že rád překládá ještě dětskou literaturu, což já také. Petře Štádlere, nejste opravdu můj ztracený bratranec?

Vnímáš své 30. narozeniny jako životní průlom?

Mně bude třicet až v prosinci a bůhví, co se do té doby semele, ale myslím, že jako životní průlom třicítku spíš nevnímám. Určité změny oproti třeba pětadvacítce na sobě ale pozoruju: mám menší potřebu hromadit zážitky a větší potřebu navodit si stabilní životní situaci. Nepotřebuju se s lidmi tolik shodnout a někdy jsem vyloženě ráda, že se mnou nesouhlasí. Přestávám brát jako selhání, když mě někdo kritizuje, a snažím se realisticky zvažovat, co se z kritiky skutečně dá vzít a nakolik je pro mě vůbec relevantní — je to ale strašně těžké a jsem zvědavá, jestli budu třeba za deset let schopná říct, že jsem se to naučila. Přestávám brát jako selhání, že už na něco nemám energii. Začínám si víc vážit situací a lidí, kteří mě energií nabíjí.


Generační anketa

Kterou společensko-politickou událost, kterou jsi zažila, považuješ za určující pro tvůj život?

Migrační krizi let 2015/2016, protože jsem měla možnost plošně pozorovat, co s psychikou lidí udělají obavy z neznámého a ze změny.

Které téma bys chtěla, aby se stalo celospolečenským?

Bezpečnost umělé inteligence, ale nepožadovala bych nutně, aby měl na to téma každý člověk názor, a už vůbec ne, aby se zpolitizovalo. Spíš bych si přála, aby rizika spojená s AI brali vážně všichni ti, kdo takové systémy vyvíjejí, a pak političtí činitelé, kteří rozhodují například o její regulaci. 

Kdo je pro tebe dnes veřejnou autoritou?

Napadá mě spousta jmen v konkrétních oborech či oblastech, ale asi nikdo, koho bych měla za nezpochybnitelnou autoritu napříč veřejnými tématy.

Chodíš volit?

Ano. 

Podílíš se nějak aktivně na veřejném životě?

Momentálně třeba pomáhám kamarádům s jejich projektem Aignos, jehož cílem je zvyšovat gramotnost v oblasti AI. Pořádají interaktivní semináře pro studenty na školách, ale i pro zaměstnance státní správy, pro firmy a profesní organizace.

Kteří současní čeští autoři pro tebe tvoří zdejší literární kánon?

Kánon si netroufnu utvářet, protože současnou českou literaturu znám méně, než bych chtěla. Mnohem víc čtu zahraniční autory. Ale můžu říct, koho čtu ráda: Pavlu Horákovou, Jaroslava Rudiše, Jana Němce. A nedávno jsem konečně přečetla Honzlovou od Zdeny Salivarové — a tu bych do kánonu zařadila každému. 

Jaký je tvůj vztah ke Slovensku?

Zatím se moc neznáme.

Autor je editor webu H7O.