Diváků netřeba

Finále literární ceny Magnesia Litera věrně svému názvu prošumělo jarním večerem a podobně jako minerálka nezanechalo v nervových zakončeních zcela žádný dojem. Letos to tedy spíše než chladivý pramen z PET lahve byla převařená voda z cisterny prozaicky hubeného roku. Ale když je sucho, postačí i Bolavá s Hodrovou.

Nelze však nějak smýt pachuť toho, že letos vše proběhlo jaksi z povinnosti a bez elánu. Na to, jak se Magnesia Litera ospravedlňuje tím, že chce popularizovat původní českou literaturu, byla během března v mediálním prostoru příliš málo vidět. Zaznamenatelné vlastně byly jen dvě zprávy, o nominacích a o udělení, samotným knihám či autorům se až na kratičké medailonky moc pozornosti nedostalo. Naopak třeba takový Velký knižní čtvrtek sebe i literaturu dostal během března do povědomí čtenářů až propagandisticky efektivně, o blížící se Noci literatury nebo Světu knihy nemluvě.

Litera je literární cena, nikoli komerční akce nebo širokopásmová přehlídka, okamžitě zní námitka vůči předchozímu srovnání. Ano, nicméně všechny akce zároveň také cílí — předpokládám — na stejnou cílovou skupinu: pravidelného čtenáře s chutí zkoušet nové věci, ale žádného estetického masochistu, kterému mají poskytnout jednou (v případě Velkého knižního čtvrtku dvakrát) ročně základní přehled o knižní krajině v Česku. Prodejní akce a veletrhy o nakladatelské produkci a žhavém zboží, festivaly a literární ceny o původní české tvorbě, která se nemusí s komerční a marketingovou mašinérií protínat.

Za nevýrazný dojem z proběhnuvšího ročníku Magnesie Litery však nemusí nést odpovědnost nutně organizátoři ceny. Na jaře je prostě literárních akcí víc než dost, směrem k létu jen přibývají a souboj o pozornost je i s rostoucí profesionalitou rok od roku ostřejší. Možná by proto stálo za zvážení, zda by pro všechny zúčastněné nebylo výhodnější posunout předávání cen více k začátku roku, na únor či leden, kdy panuje víceméně nakladatelské ticho a všichni dočítají vánoční dárky. Anebo klidně pořádat Magnesii Literu v čase vánočním, jako pomyslný vrchol bilančního blouznění, protiváhu poměrně populární anketě Lidových novin Kniha roku.

Pouhé přesunutí termínu finále by ovšem Magnesii Liteře na elánu nepřidalo. Už o tom napsal Jiří Peňás, v letošním ročníku chyběla jména jako Petra Soukupová nebo Michal Viewegh, nějaké záchytné body, které by cílovému uživateli cen — čtenáři — signalizovaly, o jaké literatuře je tu vlastně řeč. Hlavním propagačním a mediální úskalím Litery je totiž její amorfnost. Pejskové a Kočičky v porotě často nominují bez nějak jasně ohraničených kritérií díla z okrajů všech myslitelných spekter a alternativních vesmírů a o výsledku tvrdí, že se jedná o nejlepší český prozaický dort v tomto roce. Divák ČT art čichá, a ačkoli čte i českou prózu, nemusí poznat ani jednu ingredienci a nedůvěřivě se odvrací.

Kritéria hodnocení by měla samozřejmě být hlavně estetická a literární, ale vzhledem ke kýženému profilu a dosahu ceny také alespoň minimálně sociologická: udílení literárních cen by mělo vzrušovat více diváky než porotce. Jinými slovy, nominace literárních cen není jen reflexí literatury, nýbrž aktivním utvářením jejího veřejného obrazu. A ten je, soudě podle dvou vítězných introvertních románů, poměrně nečitelný; je to spíše pokračující spor hodnotitelů a kritiků uvnitř literárního provozu než návod na použití pro lidi z jeho vnějšku. Právě tato komunikace dovnitř literatury způsobuje onen zmechanizovaný dojem bez espritu: o diváka-čtenáře vlastně vůbec nejde.

Zatímco například v hudbě existuje jisté odstupňování cen — Apollo, Vinyla, Anděl a pro otrlé Zlatý slavík —, které jednoznačně dává všem tušit, kde se odehrává okrajové, experimentální umění a kde to užitkové, nicméně stále kvalitní a občas intelektuálně ambiciózní, literatura takovou hierarchizaci navzdory počtu udělovaných ocenění postrádá. Proto se také přenos udělování nejdůležitější ceny vysílá o půl deváté v úterý.