24/04/2020 | téma |

Domácí knihkupectví #3: Ňák to zmáknem

V pondělí se otevřou knihkupectví, malá a po včerejším vyjádření vlády zřejmě i velká. Všem se proto budou hodit tipy na nákup. Dnes vybírá spisovatelka a překladatelka Tereza Semotamová.

Tweety Věry Jirousové jsem si koupila jednou cestou z města, když jsem měla blbou náladu. Někdo ve schíze lupe neurol nebo hází v nonstopu prachy do hracího automatu, já kupuju knihy. Pak je ale nečtu. Dostávám se k nim až později. Zpětně sama sebe oceňuji za tyto prohřešky, které mi skýtají náhlý pocit „zjevení“.

Tweety 1956—1963, foto: Ondřej Němec

Zjevením pro mě byla takto i kniha Tweety, psaná příjemným skalpelem, kterým řeže sebe i dobu, v níž žije. Je to, jako by si k vám Věra Jirousová přisedla ve vlaku a vy nechtěli, aby dojel do stanice. Své dětství a dospívání glosuje stroze, ale tak přesně a ostře, až to zabolí: „Doma je zima. Doživotní despotismus. Velký otazník. Teplo — Zima. Rovnice kvadratická — dá se ale řešit jinak. Mám dvě nové blůzy.“ (květen 1957) Z drzé holky vyrůstá osobnost, kterou veřejnost zná jako „tu Jirousovu manželku, mrk mrk, co ta s ním asi zažila“, výtvarná scéna jako galeristku a kurátorku a ona sama sebe jako hledající, jeden velký otazník, s nímž šla životem. Kniha skýtá vhled do doby, v níž jsem nežila, ale také pousmání v tom smyslu, že „sny mohou být mnohdy skutečnější než každodennost“.

Knihu skvěle doplňují linoryty Matěje Lipavského a vyšla u knižního nadšence Joachima Dvořáka v jeho nakladatelství Labyrint. Když začala pandemie a objevila se první ochranná opatření a hrozba ekonomické krize, a tedy i ztížené situace v kultuře, první, co mě napadlo, bylo, že právě tyto zajímavé malé velké projekty nepřežijí, že tím utrpí knižní diverzita, kterou se poslední roky můžeme u nás tolik kochat. Možná jsme až překochaní, ale to si uvědomujeme až teď.

Knihu Tweety 1956—1963 lze zakoupit online zde, případně na stránkách vašeho oblíbeného nezávislého knihkupectví.


V roce 2019 u nás vyšel román Zeď rakouské autorky Marlen Haushofer, který je v Rakousku kánonem. Jak už tomu u nás ze záhadných důvodů s německojazyčnou literaturou bývá, spíše zapadla. Přitom překlad Kateřiny Lepic je skvělý a kniha se stránkami zelenými jako alpské pastviny je krásně graficky vyvedena. Líčení počínání si ženy, která je zničehonic odstřižena od civilizace a konfrontována s neviditelnou zdí, vyšlo poprvé roku 1963 a je považováno za nejúspěšnější dílo Marlen Haushofer. Mezní situace, melancholie, neuvěřitelné pouto se zvířecími přáteli a důkaz, že ztroskotat lze kdekoli, třeba sám doma. Současná situace k tomu mimochodem skýtá ideální podmínky, řekla bych.

Zeď, foto: Jakub Pavlovský

„Minulost a budoucnost omývaly břehy malého, teplého ostrova jménem Teď a Nyní. Věděla jsem, že to tak nemůže zůstat, ale nedělala jsem si vůbec žádné starosti. V paměti mi to léto zastínily události, které se staly daleko později. Už necítím, jak to bylo krásné, jen o tom vím. To je strašlivý rozdíl. Proto se mi nedaří namalovat obraz horské pastviny. Mé smysly se rozpomínají hůře než mozek a jednoho dne si možná úplně přestanou pamatovat. Než k tomu dojde, musím všechno sepsat.“ Psaní jako o závod a zeď: metafora, nebo skutečné vnější omezení? To už vidí každý jinak.

Knihu Zeď lze zakoupit online zde, případně na stránkách vašeho oblíbeného nezávislého knihkupectví.


Knihou, kterou neustále někomu půjčuju, znovu kupuju a daruju, je Já to doufejme ňák zmáknu. Jedná se o šedesát slohových prací neapolských dětí, které vyšly v nakladatelství Baobab. Některé děti mají sloh vybroušenější než leckterý současný spisovatel pyšnící se bestsellerovými příčkami, ani o angažovanost není nouze. A člověk se u toho řeže smíchy. Okamžitě má chuť být s těmi dětmi u kuchyňského stolu v Neapoli, kde smolí tenhle úkol, zatímco maminka u sporáku připravuje nějaké báječné, ovšem nuzné italské jídlo.

Já to doufejme ňák zmáknu, foto: Baobab

Člověk se samozřejmě směje neumětelství dětí, jejich naivitě, ale také bezprostřednosti a zachycení detailů, kterých si dospělí už mnohdy nevšímají, nebo jsou příliš vědecky poučení. Děti prostě vidí svět jinak. Učitel Marcello D’Orta jim zadává slohovky na zajímavá témata jako třeba „nadchází zima“, „narkomanie“ či „rozdíly Severu a Jihu“. Skvělý překlad Kateřiny Vinšové, která si vyhrála s hovorovou češtinou a špatným pravopisem dětí. Nebo „Proč je podle vás na prahu roku 2000 stále tolik válek?“: „Přesně vtuhle chvíli, co já to píšu, přesně vtuhle (sic!) chvíli připravuje ďábel třetí světovou válku, protože jeho škodit nikdy nevomrzí!“ Tak my tu pandemii a všechno, doufejme, ňák zmáknem!

Knihu Já to doufejme ňák zmáknu lze zakoupit online zde, případně na stránkách vašeho oblíbeného nezávislého knihkupectví.


Tereza Semotamová je spisovatelka a překladatelka.