Připadá vám psaní spisovatelů o sobě jaksi… neliterární? Místo toho, aby vymysleli svérázného pana domácího, čarodějku z Bradavic, chytrého detektiva, sáhnou po sobě samých. Píšou dopisy, deníky, memoáry, vzpomínání… Copak není hodnotnější vymyslet sofistikovanou fabuli románu?
Programátor z Červených Peček vyřešil krizi středního věku přetrháním všech vazeb na domov a přijal práci v jedné výpočetní firmě v Hongkongu. „Vstoupili jsme do doby bezdrátové,“ bylo to poslední, co řekl manželce.
Zkuste si sami za sebe představit jednu věc. A totiž: že nesmíte zpívat a vůbec se hudebně projevovat, protože vám to zákon zakazuje pod přísnými tresty.
Ponechat takový název? A pokud ano, jak zajistit, že se do fejetonu vůbec někdo začte? Když text nazvu takto, nemám spíš počítat s tím, že se mu každý vyhne? Kdokoliv si chce přečíst fejeton, vybere si jiný. O lásce, o umění nebo nesčetných jiných příležitostech života. Přesto název ponechávám, protože jedny z nejkrásnějších textů, které jsem v poslední době přečetl, byly o smrti a umírání.
Když jsem Arletu viděl poprvé, bylo to v socialistickém lynchovském baru v lázních Luhačovice, kde se rudé světlo snoubilo s tmou. Rozuměl jsem z jejího rapování jen útržky: třeba „čiči, čí jseš? Jsem ničí, syčím“, rým „kde domov můj / fuj“ anebo „moje srdce dvacet čtyři sedm broken, ale je to joy“.
Má hlava se stala náletovým prostorem bez možnosti přistání. Tento den jsem si vyhradila pro psaní článku o vesmíru. Původně odosobněný mimozemšťan se stal mým přítelem a byl se mnou všude. Náměstí Republiky působilo jako včelí úl, když vtom přede mě vyskočili dva muži.
