Z nenápadného návyku se vyvinul nezaměnitelný způsob výběru knih. Začalo to tím, že po odvyprávění večerní pohádky dvouapůlletému synovi (poslední měsíc téměř výhradně O Červené karkulce) jsem se zvedl, zhasl, na odchodnou směrem k postýlce řekl: „Dobrou noc“ a vzal si z knihovny či ze stolu knihu. S knihou v ruce jsem za sebou zavřel dveře.
Francouzský spisovatel Laurent Binet je jedním z „mých“ autorů, tedy z těch, jejichž knížky mě potkávají pravidelně. Do jeho nejnovější knihy — vzhledem k její netypické kompozici se skoro nedá mluvit o románu — jménem Civilizace jsem se pustila loni na jaře v době propuknutí covidové paniky a jsem jí vděčná, že mě odváděla od ponurých starostí do naprosto netušených končin.
