Hryzání bezzubými dásněmi

Janele z Liků: Hryzla
Euromedia Group, a. s. — Odeon, Praha 2020

Druhá sbírka Jany Hradilové pod pseudonymem Janele z Liků, vydaná po devíti letech od prvotiny Ze starých mýdel, nese název Hryzla. Jedním z jejích hlavních témat je zobrazování prázdného prostoru mezi mluvčí a okolním světem. Život a smrt se zahryzávají do lyrické mluvčí, lyrická mluvčí se zahryzává naopak do života i smrti.

Motto sbírky užívá archetypální barokizující dichotomii světla a tmy: „Ve tmě je každé světlo vedoucím.“ Světlo, tedy vše živé — nikoli pouze jako jednoznačné opozitum k mrtvému, ale jako cokoli, co má potenci, co je aktivní, co dělá člověka člověkem —, jako naděje, jež nás vede tmou, tedy pasivitou a smrtí, neboť smrt znamená ustrnutí. Tma představuje prapůvodní zásvětní stav a prostor, do kterého se vrhá světlo-život. Vztah těchto pólů je předmětem básní, jejž lyrická mluvčí empiricky mapuje: „bílá barva černou nikdy neukryje“. Tma jako vzpomínky, vše uplynulé, již neaktivní, leč na nás žijící stále mající nepřekonatelný vliv: „vzpomínky / skryté ve tmě / ve studených / prázdných ulicích / jaro nezastihne“. Básněmi se nese silná nostalgie. Minulost, od níž se nelze odtrhnout, představuje úděl, jemuž se mluvčí snaží vzepřít (třeba i konečně jeho přijetím) a narušit dichotomii světlo—tma a život—smrt. Hryznout — tedy otisknout se v bytí.

Do tohoto existenciálního jádra sbírky je včleněno téma tělesnosti. Vypovídá se o (ne)možnostech těla, kde začíná a končí — ale zejména je tematizováno propojení těla s duší a onen úděl, jejž toto propojení s momenty slepé úzkosti přináší. V závěru sbírky je téma ironicky, až cynicky smířeně uzavřeno: rozpor těla a duše po smrti mizí, až po smrti zbývá pouze definitivní tělesnost: „i já se jí [vědě — pozn. D. B.] posmrtně vydám tělem / budou se na něm trápit medici / co vedle mé vyhřezlé pánve posvačí / […] / budou se učit skutečnému vztahu / k hmotě“. Budou se trápit na něm, tedy ne na mně. Ať je vztah duše a těla jakýkoli, rozdělením jednoty duše—tělo já končí, zbývá pouze tělo. Závěr tak konotuje etické a kulturní pozadí vnímání tělesnosti a duše.

Přes existencialistické ambice sbírky patří mezi její nejsilnější básně ty, kde se autorka vyjadřuje lakonickou údernou civilní lyrikou, tj. řečeno — velmi zjednodušeně — na prvních dvaceti a posledních deseti stranách knihy, kde to hryže. Zde je lidská každodennost stručnou glosou, místy ozřejmována až hyperbolicky aforistickou ironií, například: „Rozejít se v dobrém / je jako umřít / zcela zdravý.“ Nebo aforistický text „Občanské povolání“: „Je někdy jen děsivé označení / pro fungující nicotu.“

V kontrastu k této sarkastické hravosti stojí zbytek (de facto jádro) sbírky, jenž je myšlenkově těžkopádný, prvoplánový, motivicky monotónní a simplexní bez původní imaginativnosti. Pestrými se na první pohled jeví formy, které se v kontrastu k volnému verši sbírky místy blíží například říkadlům: „bleší máma s kapesníkem / smutek před blešaty kryje / a co z toho milé děti plyne? / bílá barva černou nikdy neukryje“. Leč ve výsledku jde o neoriginální, ba klišoidní výpovědi, například tematicky prázdné básně s nerozvitými motivy zvířat (XI.—XIV.), báseň založená na insitní tažené metafoře života jako oděvu-ponožky (XVIII.), dlouhá báseň, jež jednu metaforu vyčerpaně variuje dokola bez hlubší struktury a vyššího sdělení, než je metafora sama (XXXV.), a tak dále.

Sbírce pak zásadně nepomáhá zastřešující jednotvárné a fádní sémantické gesto dekadence, jejíž prototypické motivy se opakují v identickém a vyčerpaném významu, jako například v básni XXXII.: „Zítra má život / ve mně narozeniny / bude mít stupňovitý dort / co vrhá stín / jak schody na hřbitov.“ Nebo prototypický úryvek: „z kostí kostra / na kostře hlína / duté tělo jak hliněný džbán / jen málo uvězňuje / svírá“. Tedy repetice konvenčních dekadentních motivů, jimž chybí invenční zpracování, autenticita a sémantická extenze. Dekadentně laděné básně (jež tvoří většinu knihy) obstávají snad pouze v místech, kde je v nich (sebe)ironie, vtip či absurdita (například minicyklus Stěhování) — tedy tam, kde je dekadentní gesto „živě“ modifikováno, kde není pouze prvkem slepujícím motivy v báseň.

Sbírka je tak ve výsledku stylově i významově nekoherentní, přičemž tato nesoudržnost — na první přečtení jevící se jako pestrost — však nevede k provázanosti. Kniha tento dojem sama intenzifikuje svým sebeshazujícím podtitulem „výběr z textů 2011—2020“. Snad by sbírce pomohla hlubší editace na úrovni makrostruktury, například seskupení básní do tematických a stylistických oddílů — není-li již problém v samotné kvalitě básní, v nichž absentuje významotvornost a originalita.

Jakkoli se sbírka místy dokáže zahryznout, její skus je však, co se týče originality a osobitosti, slabý. Motivům a tématům schází jednotící a invenční intence, jsou v básních bez hlubší struktury pouze samoúčelně odkázány samy na sebe.