23/10/2015 | ukázka |

Jak (ne)být sám (se) sebou

Jan Kosek vypráví příběh utváření, vzestupů a pádů moderního západního člověka, který se svými představami o světě a svém místě v něm výrazně odlišuje od lidí antiky a středověku. Hluboké změny, započaté italskou renesancí, německou reformací a ranou modernitou 17. století, se promítají do lidské psychiky a přes osvícenství až po dnešek vedou k požadavkům větší svobody a autenticity.

Giordano Bruno, heroická horlivost a zakázané ovoce

Na úsvitu modernity charakterizuje Giordano Bruno v díle De gli eroici furori, což můžeme překládat jako „Heroické tužby, snahy, posedlosti či vášně“, člověka především jako lovce, který tráví svůj život v honbě za nějakou kořistí. Italský učenec, jejž osvícenec Denis Diderot považoval za tvůrce moderní filozofie, rozeznává tři druhy lidských vášní. Nejvýše stojí filozofická kontemplace. Pokud člověk zasvětí svůj život „heroické snaze“ hledat pravdu usilovným přemýšlením, určitě své dny nepromarní a vůbec nemusí litovat, když se nesetká s příznivým přijetím, neboť se povznese nad úroveň běžných lidských sklonů. Neschopnost vymanit se z jejich diktátu splývá Brunovi v jedno s neochotou k filozofování, s absencí snahy o sebepřekročení. Většina lidí tak zůstává otroky tzv. „nízkých vášní“, vyskytujících se ve dvou podobách. Jedni vyčerpají všechny síly ve světě praktické aktivity a druzí se nedokážou zbavit „vášně zahálčivosti“. K žádným vyšším hodnotám však v obou případech nesměřují.

Bruno, přestože se stal dne 17. 2. roku 1600 na Campo de’ Fiori poslední obětí římské inkvizice, tvořil v době, kdy již byl v podstatě dovršen zápas o novověké pojetí osobnosti, jehož počátky spadají do druhé poloviny 14. století. Věda a myšlení se začínají osvobozovat z pout církevních dogmat a vydávají se cestami, které středověk ani antika nepoznaly. V nejvyspělejších oblastech Itálie a posléze v dalších zemích se prosazuje snaha zkoumat svět vlastním rozumem a dospět k poznání, jež nebude závislé na věčných pravdách Bible a Aristotelovy filozofie. (Ostatně právě Bruno se před inkvizičním soudem hájil tvrzením, že Písmo je určeno pro prostý lid, a ne pro učence, a Aristotelova systematická filozofie mu byla vzdálená.) Hierarchické uspořádání světa, v němž vše — včetně člověka — mělo pevně dané místo, se začíná drolit a lidé pronikají do sfér dosud obestřených rouškou tajemství nebo obklopených mlčením neměnných pravd. Dřívější opovážlivost začíná být vnímána jako důkaz autenticity.

V takové atmosféře působí jedny z nejkrásnějších veršů vrcholného středověku téměř nepatřičně. Dante líčí počínání lstivého Odyssea, který se rozhodl plout za Heraklovy sloupy (Gibraltarská úžina) na širé moře a proniknout tam, kam se dosud žádný smrtelník neodvážil. Řecký rek říká:

Stár byl jsem už a druzi unaveni, když k úžině jsme oné dojížděli,

kam Herakles dal sloupy na znamení, aby se lidé dál už nepouštěli.

Odysseus, vyznačující se kantovskou „odvahou vědět“, však apeluje na své druhy, aby pokračovali v plavbě, neboť poznání je ctnost, kterou odmítá jen „tupé zvíře“. Jako autonomní, na mýtu nezávislý subjekt vnímají Homérova hrdinu Adorno s Horkheimerem a v knize Dialektika osvícenství označují ithackého vladaře za „prvního evropského osvícence“. Dantův „výklad“ svým způsobem interpretaci představitelů frankfurtské školy potvrzuje. Posádka se nechá přesvědčit a loď skutečně zamíří do neznáma. Italský básník však tuto opovážlivost chápe jako provinění proti odvěkému řádu. Hrdinský kousek je po zásluze potrestán a námořníci i se svým velitelem končí v pekle. Ztroskotání líčí Odysseus těmito slovy:

Své spodní světlo luna zapálila

i zhasla pětkrát zas, co jsme se dali společně do velkého toho díla, když tmavá hora zjevila se v dáli,

tak vysoká, až vrch se v nebi ztrácel, že takovou jsme potud nevídali.

My jásali, však jásot v pláč se zvracel, neb mocný vír se přihnal od pevniny a nárazem svým lodí zakymácel.

Třikrát jí zatočiti nebyl líný, počtvrté zdvihl záď a jícen tvoře

v důl přídu vtahoval nám do hlubiny. Pak nad námi se uzavřelo moře.

Zakázané ovoce přitahuje lidi vždy a všude, ale v době rané renesance chutnalo obzvlášť, protože strom poznání rodil stále sladší plody, kterých — a to bylo snad nejlákavější — ustavičně přibývalo. Nevídané věci se děly nejenom ve fyzice, v chemii či v astronomii, ale o slovo se hlásí také nová filozofie, která se při hledání nevyšlapaných cest rozhodně nezříká ani alchymie, magie, hermetismu, astrologie či kabaly. Bez těchto „podezřelých disciplín“ by renesance nebyla renesancí a „skutečné vědy“ by ještě dlouho hledaly účinné metody, s nimiž při sestavování horoskopů a proměňování písku ve zlato přišli astrologové a alchymisté. Obrazotvornost vědců podněcovala také poezie, která zase objevila inspirační zdroj v přírodě a v cestách vrhajících nové světlo na její tajemství.

kosek

Cesta do neznáma bývá plná dobrodružství, stejně jako život tolika renesančních učenců, kteří neváhají riskovat střet s autoritami a za prosazování svých pravd jsou ochotni zaplatit nemalou cenu. Přívlastek heroický vůbec nepůsobí nadneseně a právě Giordano Bruno, k jehož odkazu se dodnes hlásí volnomyšlenkáři po celém světě, je postavou vyloženě emblematickou. Roku 1565 se stal členem dominikánského řádu a o sedm let později byl vysvěcen na kněze. Řádové roucho, jak sám připustil v průběhu římského inkvizičního procesu, neoblékl proto, aby chránil a šířil křesťanství. V klášteře hledal dostatek času na filozofii. Rovněž věřil, že jej mocný řád, ocitne-li se v úzkých, nenechá na holičkách. Brunovy představy se na krátký čas naplní u neapolských dominikánů. Filozof čte církevní otce i „libri prohibiti“, ale život se spolubratry jej neuspokojuje. Kritickým okem pozoruje jejich nevzdělanost, svatouškovství, zkorumpovanost, sexuální prohřešky, krádeže a další skutky, jež nemají s křesťanskou morálkou nic společného. (Své mnišské zkušenosti později zúročí v divadelní frašce Svíčkař, vyznačující se zdařilou zápletkou, hořkým humorem a neotřelými psychologickými postřehy.)

Pod vlivem Mikuláše Kusánského se vzdaluje katolické ortodoxii a své panteistické představy si nenechává pro sebe. Je obviněn z kacířství a roku 1576 prchá do Říma; pověsti rebela však neunikne ani tam; když mu jeden mnich vyhrožuje inkvizicí, tak jej v hádce zabije a tělo vhodí do Tibery. Od té doby vede život štvance. Po několika letech se dostává do Ženevy. Pohybuje se v prostředí reformovaných Italů a působí na univerzitě jako profesor teologie a filozofie. Z taktických důvodů se stává přívržencem kalvinismu, ale povahu má pořád stejnou. Veřejně zesměšňuje vědomosti švýcarských kolegů, a tak jej nemine nařčení z rouhačství a hrozba vězením; přes Toulouse tedy zamíří do Paříže, z Paříže do Londýna, z Londýna do Oxfordu, posléze do Prahy ke dvoru Rudolfa II. (jemuž věnuje jeden hermetický spis) a konečně do Německa; životní pouť uzavírá v Itálii. Slíbené místo na univerzitě v Padově však získá Galileo Galilei a Bruno využívá pozvání do Benátek. O pět je — za poněkud záhadných okolností — obviněn z kacířství, vyslýchán a nakonec vydán římské inkvizici.

Bruna dělí od Danta necelých tři sta let, jež přinášejí obrovské změny ve všech oblastech života i myšlení. Důležitou roli v renesančním „přehodnocení hodnot“, jak by řekl Nietzsche, sehrávají díla polozapomenutých antických myslitelů, zejména Platóna, ale také Plotina, Procla a dalších. Řečtina se, stejně jako v dobách vrcholu moci antického Říma, opět stává jazykem vzdělanců. Značný význam mají obchodní styky Itálie s Východem; v zemi působí mnoho řeckých učenců, jejichž počet se ještě zvýší po roce 1453, kdy Konstantinopol padla do rukou Osmanů. Platónovy myšlenky se stávají běžnou součástí filozofických „sympozií“ především ve Florencii, kde Cosimo Medicejský zakládá proslulou akademii. Zapomenut ovšem není ani Aristoteles, hlavní autorita předchozí epochy, jejž většina univerzit stále upřednostňuje. Dílo geniálního systematika je však podrobováno dříve nemyslitelné kritice. Renesanční myšlení neznamená pouhý návrat ke starověku. Nové interpretace antických klasiků i středověkých myslitelů chtějí překonat minulost. Filozofie zkrátka a dobře přestává být komentářem daných pravd, ale stává se dobrodružstvím poznávání přírody, vesmíru i člověka.

Leonardo da Vinci, když hledá základ všech věd a umění, nalézá jej nejprve v matematice, ale nakonec prohlásí, že „i ty matematické úvahy se zdají být filozofickými“. Dokonce i malířství označuje za filozofii, neboť umělec dokáže zachytit veškeré přírodou stvořené věci, k jejichž jádru posléze proniká filozofie.

„Kdo opovrhuje malířstvím, nemiluje filozofii,“ uzavírá renesanční génius, který toužil létat, a když si uvědomil, že zvířata cítí bolest, přestal jíst maso. Leonardo byl přesvědčen, že oko je okno do duše; přiblížit se pravdě dokážeme jedině tehdy, jestliže skutečně uvidíme, nejenom malířsky, ale také filozoficky. Pak se třeba dokážeme vydat na cestu za světlem a dotknout se dokonalých idejí (z řeckého idein, vidět).

Pokud se však nepokusíme vnést co nejvíc světla do jeskyně, tedy zkoumat náš nedokonalý svět, zůstaneme přešlapovat na místě. Renesanční přístup k Platónově jeskyni krásně vyjadřují tato Leonardova slova:

S touhou spatřit onen podivuhodný odlesk nejrůznějších zvláštních forem stvořených přírodou, tou velkou umělkyní… ocitl jsem se u vchodu do velké jeskyně; před ní… sklonil jsem se v oblouk, má unavená ruka spočinula na koleně a pravou rukou zastřel jsem pokleslá víčka; nejednou shýbl jsem se sem a tam, abych uzřel, zda vevnitř cosi nerozeznám; což mi bylo upřeno pro velkou temnotu, jež tam panovala. Netrvalo dlouho, a tu mi vytanulo dvojí: strach a touha; strach z té hrozivé a temné jeskyně, touha uvidět, zda tam není cosi zázračného.

 Nebyli nakonec Bruno nebo Vanini upáleni také proto, že si příliš zahrávali se „zázračnem“?

Sami filozofové, jako např. platonik Marsilio Ficino, se ostatně za mágy považují. Pozoruhodnou „ilustrací“ splývání filozofie s malířstvím a magií je slavný Giorgonův obraz Tři filozofové, kteří — jak dokázala radiografie díla — původně představovali Tři krále, tedy tři astrology a mágy („tři králové“ a „tři mágové“ se v řadě románských jazyků řekne stejně), pozorující hvězdu, jež zvěstuje narození Páně. Mudrcové na obraze propočítávají, zda se skutečně jedná o betlémskou hvězdu. V konečné verzi se však tři mágové a astrologové promění ve tři filozofy. Nejmladší z nich v hlubokém zamyšlení, jemuž nechybí jistá dychtivost, hledí k hrozivé a temné jeskyni. Odváží se vstoupit dovnitř, nebo se spokojí s tím, jak náš svět vykládají autority? Dvě verze Giorgonova plátna jasně vypovídají o společných kořenech filozofie, přírodních věd, astrologie a magie. Zejména však dokumentují hlubokou změnu v myšlení: filozofické zkoumání nám přinese více světla než autoritou tradovaná víra.

Kde končí filozof a kde začíná básník? Ficino se v Knihách života (De vita libri tres) zabývá tématem kosmického života, přicházejícího z nebes a oplodňujícího zemi svým vesmírným světlem a láskou, jež vnímá jako podstatu všeho. „Země se zaslíbila nebesům,“ říká Ficino, „a přesto mezi nimi není doteku, ani se nebe se zemí nesnoubí, jak se obecně míní. Paprsky hvězd, jež jsou jeho očima, ovine nebe svou nevěstu, oplodní ji v objetí a stvoří živé bytosti. Mohlo by snad nebe, jež svým zrakem všude šíří život, být samo bez života?“ Žádný div, že jej církev, ačkoliv byl chráněncem Medicejských, nařkla z magie.

Svět přebývá v Bohu a Bůh ve světě a člověk je schopen to nahlédnout, hlásají renesanční filozofové. Jednou z cest, jak se přiblížit tajemství bytí, je studium fantazií a snů, jež Ficino zkoumá dávno před Freudem; na rozdíl od rakouského zakladatele psychoanalýzy ovšem věří v magický účinek talismanů. Také pro něj má zásadní význam metafora světla, objevující se nejenom v díle O slunci a světle (De sole et lumine). Věhlas florentského platonika se rozšířil po celé Evropě. Dokazuje to např. „plagiátorská“ příhoda, kterou uvádí italský historik a znalec renesance Eugenio Garin. Když v létě roku 1583 Giordano Bruno přednášel v Oxfordu, byl donucen svůj výklad přerušit a s ostudou vyklidit pole. Jeden vzdělaný student totiž poznal, že neapolský mistr předčítá z díla svého krajana. Renesanční učenci snili nejen o světle poznání, ale také o slávě, kterou považovali za nejlepší koření každého filozofování či básnění.

Touha po sebeuplatnění utváří životy politiků, kupců, umělců, vojáků, duchovních i filozofů. Někdy se naplní, jindy je udušena nepřejícím okolím nebo vlastní neschopností, ale po minulých dobách teskní málokdo. Lidé si víc váží života a chtějí v něm uspět. Spása duše, donedávna univerzální smysl a cíl životní pouti, sice stále hraje významnou roli, ale v prostředí elit ustupuje do pozadí na úkor naprosto pozemských tužeb. Ctižádost a spoléhání na vlastní síly ženou renesančního člověka ke stále vyšším metám a přispívají k prudkému hospodářskému rozvoji italských měst, v nichž se tak daří umění a vzdělanosti. Do starého železa je odkládána závislost „na zázračně zjevených pravdách zásvětných i autoritativních odkazech dávné minulosti“, říká český historik Josef Šusta. Všechno se zdá být nové, lepší a krásnější, a tak je někdy s vaničkou vylito i dítě. Nadšení vyznavači změněných mravů, podotýká Šusta, „se zároveň stavějí v přezíravě sebevědomý postoj vůči starší, goticko-scholastické tradici“. Dvacátý sedmý zpěv „Ráje“ Dantovy Božské komedie působí jako závan překonané minulosti.

Otci a Synu, přesvatému duchu

Sláva, se z ráje všude ozývalo,

že opájel mě zpěv ten v sladkém ruchu, a co jsem zřel, mně všehomíra zdálo

se úsměvem tak, že mé opojení sluchem i zrakem do mne vstupovalo.

 

Vydává nakladatelství Dokořán.