Jíst, meditovat, milovat po japonsku

Do japonského Kjóta přijíždí asi čtyřicetiletá botanička Rose, aby si vyslechla závěť svého otce. Toho nikdy nepoznala, a z cesty je tak pochopitelně otrávená. Prostředí, ve kterém se ocitne, je jí cizí. Recenze knihy „Růže sama“.

Město, které se jí na pár dnů stává domovem, netvoří nejnovější technologie, blikající billboardy, zástupy lidí zírajících do chytrých telefonů a roztomilé postavičky anime. Místo toho zatrpklá Rose poznává zemi vycházejícího slunce z jiné perspektivy. Navštěvuje staré kláštery a chrámy, pije čaj při tradičních obřadech a obdivuje rostliny v rozlehlých zahradách. Provádí ji záhadný asistent zesnulého otce, Paul. Bere Rose do restaurací, které její otec navštěvoval, a seznamuje ji s lidmi, kteří mu byli nejblíž. Zprvu nepřístupná a náladová Francouzka pomalu začíná chápat cizí svět a za týden v Japonsku pozná sebe samu mnohem víc, než byla schopná za čtyři desítky let svého života.

Muriel Barberyová: Růže sama, přeložila Eva Sládková
Host, Brno 2021

Autorkou tohoto příběhu je francouzská spisovatelka a profesorka filozofie Muriel Barberyová. Japonsko bezpochyby dobře zná, dva roky tam dokonce žila a podle svých slov si ho zamilovala. Jeho kultury se dotkla i ve svém nejslavnějším románu S elegancí ježka, kde se objevila postava šarmantního seniora a japonského souseda obou protagonistek Kakura Ozua. Teď se do východní filozofie ponořila mnohem víc a čtenáře bere na poznávací procházku, stejnou, jakou absolvuje náladová a zatrpklá Rose. Jejím příběhem Barberyová představuje čtenářům svět, jenž se nachází tisíce kilometrů daleko. Svět, kde čas ubíhá jinak, kde ho určuje voda, která v říčce bublá pod pečlivě zastřiženými keři mezi důkladně uhlazenými cestičkami z písku a kamení. Zaměřuje se na každičký detail a pečlivě volí každé slovo, aby dokázala popsat harmonii, která se v těchto zahradách nachází, ale také co za celou tou krásou stojí.

Celý výlet do Kjóta je jako jasmínem provoněný sen. Bohaté sny mívá i Rose, často se jí v nich něco zjeví. Každá kapitola začíná, když vstává, a končí ve chvíli, když se ukládá ke spánku. Než se vyspí, čeká na čtenáře krátký metaforický příběh nebo legenda, ve které se objeví nějaký druh květiny či rostliny, jež budou hrát roli v následující kapitole. S nimi spojené emoce a pocity se do příběhu také promítnou. Po prvotním rozrušení a odtažitosti přichází pokoj v duši, protože co bylo potřeba zažít, se zažilo, ztracený dílek skládanky se našel. Rose ze začátku mnoha věcem nerozumí a bohužel nebude rozumět ani čtenář, který je angličtinou nepolíbený. Na francouzskou návštěvu, která i přes své kořeny japonsky neumí, mluví lidé kolem pochopitelně anglicky. Tady trochu selhává jinak skvělý překlad Evy Sládkové. Jazyková bariéra Japonců by snad šla přepsat do neobratné češtiny.

Kdyby Rose nebyla téměř donucena k tomu si tímto vším projít a byla by to pouť z její vlastní vůle, bylo by to skoro jako Jíst, meditovat, milovat po japonsku. Na rozdíl od Elizabeth Gilbertové jí bylo předloženo a předem naplánováno, co má vidět, co má vypít a co má sníst. Sama se nakonec rozhodne pro to, kde chce být a kde ne, jakou stránku Japonska přijme a jakou nechá jít. Její japonská zkušenost je ale jenom týden trvající sen. Jestli se z něj někdy probudí, to nevíme. Ví to Muriel Barberyová? Určitě ano. Rose nechá nakouknout do sálu plného hracích automatů, ale zase ji nechá vrátit se k tomu přitažlivému, krásnému a smysluplnému. Svým způsobem je její krok zpátky pochopitelný. Evropská žena, vyrůstající v materialismu a kapitalismu, si rozhodně nechá tuto část svého nového domova skrytou, protože je na ni zvyklá z domova, proč ji tedy přijímat i tady. Neznamená to ale, že neexistuje. Že neexistuje svět, kde čas určují točící se citronky na herních automatech nebo životní potřeby zvířátka Tamagoči.

Proto pokud budou čtenáři vnímat Rosin příběh jako stěžejní téma této novely, budou se dopouštět chyby, která je bude mrzet. Budou zklamaní z jeho čitelnosti, povrchnosti a předvídaného konce. Životem znuděná poloviční Japonka, která na druhém konci světa nalezne chybějící část svého já a ještě k tomu svou osudovou lásku, zní jako dobrý námět pro hollywoodské filmaře, kteří chtějí diváky nalákat na laskavou love story. Zvlášť pokud v ní bude hrát Julia Roberts. Oceňovaná francouzská spisovatelka Muriel Barberyová by ale pouze s touto zápletkou příliš nepochodila. Aby se tedy čtenáři na tuto dějovou linku příliš nesoustředili, nechala si autorka část informací o své hrdince pro sebe a energii investovala jinam. Jaká Rose ve skutečnosti je, jaké je její pozadí a podle jakých vzorců se chová, se příliš nedozvíme. Slovy šetří jako lidé, které Francouzka na své cestě potkává. To je rozdíl například od Barberyové nejslavnějšího románu S elegancí ježka, kde se psychologii svých postav věnuje podstatně víc. 

I na procházku ale člověk musí být připravený, a to ať je sebevíc krásná nebo zajímavá. Pokud nechce navštívit zenovou zahradu, vyčistit si hlavu a urovnat tok svých myšlenek, je lepší zůstat doma. Popisy okolí a zvlášť přírody jistě potěší botaniky a milovníky Japonska, kteří si oázy klidu dokážou představit. Čtenáře, kteří hledají komplexnější lidský příběh místo meditace se slovy, Růže sama tolik nepotěší.