09/12/2022 | recenze |

Kapka chráněné krajinné oblasti na rtu

„Vězeňská strava“ — knižní prvotina básníka a aktivisty Jiřího Šimčíka. Po nekrátké době debut vydaný před dvacítkou. Zde by asi mělo být něco napsáno, něco chytrého, nového, krásného, něco přelomového. Další citový vjem? Sada básní s držákem. Strava nejen pro současné mladé, které vězní doba, systém, a někdy i život sám.

Třicet čtyři básní ve sbírce bez oddílu. Smělé? Naléhavé. Svět do částí nerozdělitelný. Šimčík dělá literaturu stejně jako aktivismus a naopak — nekompromisně, bez keců kolem. Hlavní garancí je upřímnost a věrnost lidství (s vědomím, že jde o mýtus) a své lásce. Zde věrnost znamená, že se může ztropit i trocha ostudy. Ostuda to bude totiž pouze pro konvenční „biedermeierovské“ okolí, pro starý svět, ne pro něj. Čím více konvencí, tím méně lidství. Čím více já, tím více literatury? Ne tak docela, ale přece jen.

Z pozice modelového čtenáře

Modelový čtenář dostal od autora lyrický básnický trip třiceti čtyř básní středního rozsahu. Pestrému konvolutu má podlehnout, užít si to a vnímat tu kompozici, jak o sebe naráží člověk o člověka, jedna literární poloha o druhou, jak to plyne, jak to vytváří a zároveň pranýřuje příběh… 

Jiří Šimčík: Vězeňská strava
Dobrý důvod, Nová Říše 2022

Kniha se skládá ze dvou literárních poloh: 1) třaskavé postmodernistické texty kolážovitého až parodického typu plné nevlastní řeči, tedy parafrází a citací bezduchých reklam, frází ze sociálních sítí a hedonistických promluv současného člověka v jeho globální postkapitalistické době a 2) povážlivé a citlivé básně lyrického já, které střeží tajemství. Tyto se — kdybychom chtěli máchat literárněvědnými ismy („jsem přípona ismus,“ píše Šimčík na straně 49) — s postmodernistickým odosobněním loučí a definitivně chtějí mít zase záruku, odpovědnost, naději, tedy texty, jimiž sbírka graduje v metamodernismus.

První poloha jsou texty neosobní, jejich lyrický hlas je kolektivní „my“, respektive „my?!“, protože jde o předvolání světa a následné poslání za katr. Těžká, a záměrná postmoderna (spíše jen formálně jako zrcadlo; obsahově a myšlenkově jde již zde cítit metamodernistické východisko), koláž bez jednoho jasného referenta, která je zmatená stejně jako doba sama, kterou Šimčík reflektuje, obviňuje, paroduje. Jde o skrumáž rysů a textů (v nejširším postmodernistickém smyslu) naší doby.

Šimčíkova angažovanost v této poloze povstává z toho, že vezme to nejhorší z našeho světa a jeho diskursů a postaví je do básně. Tyto texty, promluvy, citáty, parafráze či slogany pak stojí v tak významově, ale i formálně absurdní juxtapozici, že touto absurdností vzniká jejich angažovaný význam, jenž je demonstrativní, ironický, subversivní. V celku básně se tak občas může zdát, že ona sama nemá nejen jednoho význam scelujícího referenta, ale ani jedno hlouběji rozvedené téma. A je to záměr — naše společnost je už dlouho nemá taky. To je i Šimčíkova ironie a humor, které texty nesou. Jsou složeny z dennodenně užívaných promluv, ale světu těchto promluv a jejich užitému, praktickému, tedy původnímu kontextu jsou maximálně vzdáleny.

Styl této první polohy je analytický, technicistní. Kategorizací Jonathana Cullera (Teorie lyriky) tak na ose mélos—opsis, tedy zvuk—obraz, u této polohy dominuje pól zvukový: jde o zaklínadla. Mélické, zvukové východisko je to proto, neboť jazyk konkrétní doby a konkrétních promluv a situací je přímo předmětem, tématem básnické promluvy. Básně primárně artikulují hlas, nikoli obrazy (i když jde o dialektický vztah obou opozic). Častá je zde například metoda opakování téhož verše nebo formulace s následnou aktualizací. Některé texty zde míří až k metodě tzv. nevlastního psaní. Málokdy bychom zde našli konkrétního lyrického mluvčího či hlas, jde pouze o, jak to nazývá Culler, neosobní hlasové znění, zvučení. Ve zvuku zaklínadel tedy Šimčík kotví, aby pak podnikal lyrické výpady na druhé hlavní ose rituální—fikční modality. Občas míří tam, občas tam. Občas jde o zaříkávací rituál s téměř naprostou absencí fikční modality (nelze si představit žádnou reálnou událost, kde by báseň ve své podobě mohla být realizována jako promluva), a občas je naznačen výchozí příběh a promluvy míří ven, totiž mají svého lyrického mluvčího, svůj lidský hlas.

Druhá poloha je naopak značně osobní, kdy garantem textu je lyrické já se svou individuální zkušeností. Protože tato poloha není jen inteligibilní (jako první poloha), tedy zacílená primárně na rozumové vnímání, ale je „tradičně“ komplexní, tedy cílí i na emočně-intuitivní recepci a zkušenost čtenáře, jde mnohdy o básně nejsilnější. Cit pro detail. Občas texty nezapřou beatnickou, například hrabětovskou průpravu: „dávno nevím / co je pravda / a co jsem si tak nějak vsugeroval […] / zase ti neodepisuju / ve dvě ráno / dělám halušky / dávno nevím / jestli lžu vám nebo sám sobě“. V citovaném úryvku dokonce intenzifikace samé literárnosti textů, totiž obrat ke čtenáři, ba čtenářům. Humor mizí, a když už se objeví, tak v podobě hrubého sarkasmu.

První půlka knihy rovná se pouze poloha první: čtenář se má prodrat jejím labyrintem, vymáchat se v sobě samém. O to víc katarzní pak je kodrcavý, ale pozvolný přechod do druhé polohy v druhé polovině knihy. Druhá poloha i sbírka sama graduje pak v textech „Na boso“ a „Hlášení místního rozhlasu“, kdy přichází angažovanost přirozeně a niterně, kde jsou vůbec věci nazvány najednou tak lidsky…: „největší strach z toho / že budeme vesmírná koloniální velmoc / že naši kočovnou směnu přesuneme / ještě někam jinam […] / největší strach z toho / že brzo vynaleznou způsob, jak existovat nesmrtelně“. Ale i tady to nakonec dopadá nemilosrdně na hubu: „největší strachy z věcí / které se nikdy nestanou“.

Tedy závěrem záživný trip o tom, jak se lze dnes ztratit, leč i tom, jak neustat, ale ustát, ba co by mělo nastat dál. Na konci knihy je pak rámcově, po klimaxu druhé lyrické polohy, opět báseň z polohy první. Vše se uzavírá. 

Nejsympatičtější je Šimčíkova básnická otevřenost, nesmlouvavost, tematizace jak niterných individuálních prožitků, existenciálních mezních situací, tak kategorický imperativ a hana hedonistických Čechů a vůbec zákeřnost současného postkapitalismu, kdy „Nezvalův hráč kráčí městem / a každé výročí je pouze / šancí pro opilost“. Naše doba, lidstvo samo má za pět dvanáct, za dveřmi klimatická katastrofa, finanční krize, válka, existence sama, ale namísto reflexe a řešení „na cifernících nehledáme čas / ale výsledné emoce“. Za pět dvanáct? Věci se dějí bez emocí? Tak z toho ještě něco musíme vytřískat.

Z pozice empirického čtenáře

Čtenář náročný, který se nechce bezvládně oddat, pak může namítnout, že kniha je nesourodá, jízda občas už moc kodrcá, nějak to u sebe nedrží… Tedy že autor měl s knihou ještě chvíli počkat (protože ona nesourodost). Vnímat ji jako trip, „příběhovou“ cestu mnohými polohami je jen interpretační berla. Ale řekl by to takto tento čtenář, kdyby nevěděl, že jde o mladý debut? Asi ne.

Proto by řekl, že jde spíše o nedůslednou redakci knihy. Občas v přechodu z jedné básně ke druhé čtenář zásadně neví, jak ji číst (ba jak vnímat celek knihy), a naráží, protože obě polohy jsou příliš kontrastní, a tak se nutně neustále mění i klíč k básním, který je pochopen až po prvním přečtení celé knihy — což zde není spíše kvalita (v duchu klišé „kniha s každým přečtením vyjevuje nové významy“), ale retardér. To by snad bylo možno vyřešit jiným, ucelenějším výběrem textů z autorova rukopisu či prací na nich a s nimi — anebo zcela jednoduše vytvořením makrostruktury, totiž oddíly, ať už dvěma (dvě polohy), nebo komplexnější, například z hlediska témat. 

Nedůslednost v redakci potvrdí i formální rovina textů, neboť kniha, bohužel, obsahuje nemálo chyb. Řekněme, myslíce i na nuzné ohodnocování nakladatelsko-redakčních profesí, že takzvaný šotek jednu, dvě malé chyby holt často napáchá, ale chyb a stylistických nedostatků či nesrozumitelností je kolem půltuctu. A jelikož v tiráži není uveden korektor, ale pouze redaktor, padá věc na něj.

Autor může být klidný? Pokud byl věrný své lásce. Jakápak nesourodost, jde jen o rozmazlenost a lenost čtenáře.

To je ta ostuda, která je pro věrnost a autenticitu nevyhnutelná. Ostuda je čtenářova starost, jen konvence, očekávání, nesvoboda. Nepramení totiž ze sebezahleděnosti, ani umanutosti, ale z horlivosti a zaujatosti. Ale i tu je dobré občas přidržet. Odstoupit stranou… Šimčík píše z a pro lidství, s respektem i úctou. Pro pár blízkých v hospodě i pro plný sál. A píše dobře. Více takových autorů. A láska? To je ta poezie.

Autor je literární kritik, editor a básník.