U spisovatele se obvykle očekává, že se bude k literatuře a vůbec čtení vyjadřovat jako autor. I když všem je navýsost jasné, že i autor je čtenář. To však nebývá bráno s takovou vážností a klíčový úhel pohledu v jeho sděleních převážně určuje role autora. Pro tento text však roli autorky záměrně odhazuji a ponechávám si pouze řeč řadové čtenářky. Tuto neodbytnou potřebu zažehla současná česká próza a dále ji rozdmýchaly četné diskuse, názory a polemiky.
Jaký má dnes smysl hudební výchova ve škole? Potřebují děti k něčemu zpívanky, stupnice a medailonky slavných skladatelů, neměla by školní nauka směřovat jinam, třeba do současnosti? Hledání odpovědí i praktických řešení se ukazuje jako více problematické, než se může na první pohled zdát.
… a co všechno z nich pro našince plyne. Jiří Trávníček odpovídá na prosincové zamyšlení Jana Němce o stavu české literární kritiky a názorovém vývoji jejích představitelů.
O tom, že se lidovkovou knihou loňského roku stane Reinerův Blatný nebo Žantovského Havel, pochyboval v literárních kruzích asi málokdo. Zmiňovaná anketa už řadu let mnoho překvapení neskýtá, se stejnou jistotou si bylo možné vsadit před dvěma léty na Doležalova Toufara nebo na Balabánův poslední román v roce 2010.
V souladu s místními mediálními zvyklostmi si dovolím na přelomu roku trochu shrnout, co bylo vloni, a odhadnout, co bude někdy, ovšem asi ne hned příští rok, nicméně jistě v blízké budoucnosti.
Může kritik dávat najevo, že ho literatura nudí? A pokud to tak je, neztratil elementární předpoklad své práce?
