O tom, že se lidovkovou knihou loňského roku stane Reinerův Blatný nebo Žantovského Havel, pochyboval v literárních kruzích asi málokdo. Zmiňovaná anketa už řadu let mnoho překvapení neskýtá, se stejnou jistotou si bylo možné vsadit před dvěma léty na Doležalova Toufara nebo na Balabánův poslední román v roce 2010.
V souladu s místními mediálními zvyklostmi si dovolím na přelomu roku trochu shrnout, co bylo vloni, a odhadnout, co bude někdy, ovšem asi ne hned příští rok, nicméně jistě v blízké budoucnosti.
Může kritik dávat najevo, že ho literatura nudí? A pokud to tak je, neztratil elementární předpoklad své práce?
Radovat se můžeme i z literární tvorby našich ideových odpůrců, pokud nějaké máme. Zoufale česká debata o Ayn Randové opět pokládá otázku: tomuhle materiálu předkládat něco ke čtení?
Básně jsou v módě. Houfně se opisují na internetu, každý den se konají aspoň dvě autorská čtení, co chvíli natrefíme na nějaké to guerillové vylepování. Jen na billboard se v Česku báseň ještě nedostala. Tato kvantita ještě stoupá každý listopad, v době takzvaného Dne poezie, kdy si literární průměr všeho druhu připomíná Máchovo výročí. Proč má množství příležitostí a platforem svoje stíny a unavuje i ty nejzapálenější?
V podvečer 25. listopadu proběhla na Ústavu pro českou literaturu Akademie věd již tradiční První bilance české literatury za stávající rok. Moderátorem a organizátorem akce Pavlem Janáčkem dramaticky promyšlená skladba hostů nezajistila spíše nedosažitelný „objektivní obraz“ aktuálního stavu literatury v Česku, zato poodhalila překvapivý napnelismus.
