Leporelizace světa
Pár týdnů mě provází názor Amose Oze (z knižního rozhovoru, který vedl s Širou Chadadovou a který nazvali Skok do prázdného bazénu): „Politika a sdělovací prostředky se stávají jen dalšími odvětvími zábavního průmyslu. Problémy vypadají jako vtípky. Řešení mají podobu esemesek. Život jako by byl jen laciný trik. Mluvím o systematické infantilizaci lidstva.“
Jistě, ten názor není ničím novým pod sluncem. Dát lidu chléb a hry, aby byl syt a neměl roupy: to se ví a dělá. Žurnalistické výplody jako podněty k pobavení: dávno popsáno. Sport jako zábava, víme. A politika že je další formou zábavy? Ano, nabízí se vidět ji tak… Nebylo snad zábavné sledovat minutu za minutou aféru Billa Clintona se stážistkou Monikou Lewinsky? Stávali jsme se tenkrát voyeury.
Proč se to děje? Klíčů k porozumění máme dost. Neil Postman napsal Ubavit se k smrti, Gilles Lipovetsky Éru prázdnoty. Frank Furedi napsal knihu o letité krizi identity. Kdysi jsem vydal pár glos s názvem Vymoderovaný svět. A pak pár dalších: Vyšokovaný svět.
Zbyněk Vybíral, foto: Pavel Kotrla
Ale stejně, termín infantilizace mě v Ozových slovech zaujal a přišel mi trefný. Jedna věc je, že novináři a politici zezábavňují svět, že umělci šokují diváky (a politici jakbysmet), že se v cynismu druhých nachází (zrcadlí?) naše ego, a druhá věc je, že z nás dospělých někdo dělá děti. Přesněji dospělé, kteří se chovají, vztekají, prožívají, bojí se, radují, angažují a neangažují — jako děti. Zinfantilnělí dospělí.
Samozřejmě že toto celosvětové hnutí proti vzdělanosti lidí je podporováno i knihami, jako jsou „Za 15 minut mudrcem“ nebo „5minutová léčba deprese“. Anebo „Potvorou v posteli i manažerkou“. A také „Dopřejte svému vnitřnímu dítěti, ať si hraje“.
Předáno Googlu povolalo k sobě slovo „infantilizace“ ihned slovo „společnosti“. Článek z okurkové sezóny: o tom, že třicátníci a čtyřicátníci hrají hry na počítači, chodí na laser game nebo si staví — prý — něco z lega. (Letadélka se tu ovšem lepila a stavěla odjakživa a vypiplané betlémy jsou prohlašovány za kulturní památky.) Děje se dnes něco jiného? Jsou tu opravdu celé generace, které odmítají dospět? Přejděme shovívavě neoprávněnost generalizace (nic neplatí o všech) a opusťme sousloví „infantilizace společnosti“. Nebylo by lepší zamyslet se každý sám nad sebou?
Klidně začnu: Čím se nechávám infantilizovat já? Kdo ze mě chce (může) dělat poslušně si hrající dítě v koutku? Kdo má zájem na tom, abych nedospěl?
Zarazilo mě, že Oz ukázal na politiky. Politici si mě přejí mít infantilního? Asi ano… Chtějí hlavně hlas (jednou za čtyři roky), pak nechtějí být obtěžováni. Chtějí, abych se podřídil, uctíval, tleskal, šlapal jako hodinky, neremcal. Politické „agendy“ typu „komu-patří-masokombinát“ a „jak-se-spravuje-stát-z-nemocničního-lůžka“ ze mě dělají nesvéprávné dítě. Odvádějí pozornost. K pikantnější zábavě večer seznam žen napadených psychiatrem s bílým vousem. Hlavně ať se nezajímám o něco podstatnějšího! Vzdělávat se nemusím. K čemu? Stal bych se příliš komplikovaným.
Infantilní dospělý je hloupý dospělý. Je plný afektů, závislý na druhých. Ví toho málo. Jestliže mu politici a bulvár denně podsouvají, o co se má zajímat, zajímá se o to. A možná se o to zajímá proto, že dostává tuto porci zábavy naservírovanou jako srozumitelné leporelo. Ano. Tak jako si nelze nevšimnout rozdílu mezi povídkou Alice Munro a textíky v disneyovském leporelu pro nejmenší děti, existuje i rozdíl mezi delším analytickým článkem a titulky — výkřiky. Čím déle budeme žít jen zprávami z leporela „Neznám.cz“, tím méně toho budeme o světě vědět. (Nedávno jsem poslouchal povídání o kanadském Nunavutu a vážně jsem se zastyděl nad tím, že o něm slyším v šedesáti poprvé v životě a že se vůbec nezajímám o velké části světa.)
Termín disneyizace už použit byl. Ale slovo „leporelizace“… Mohlo by se hodit, ne?
Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací, mj. Literární psychologie.