11/10/2022 | glosa |

Mezi třemi knihami a mnoha kostely

„Jsem tu teprve druhý den. A mám velké plány. Příliš velké. Jenže rezidence v Broumově znamená výjimečný stav. Který se už nikdy nebude opakovat. A tak žádné plány nejsou dostatečně ambiciózní,“ píše ve své glose z rezidence Daniela Mrázová.

Nejdřív jsem chtěla psát něco jako deník. Každý den jednu dvě věty, ale tenhle nápad už obšancoval Karel Veselý s takovou nenuceností, že by cokoli působilo jako plagiát, jako nemohoucí epigonství.

Včera si jedna kamarádka objednala na každý den haiku a druhá zas písňový text. Jenže já tenhle grant dostala na překlad. Na překlad knihy norského františkána, který se rozhodl strávit padesát dní coby bezdomovec, na ten překlad, co je právě teď v tiskárně, protože proti všem upozorněním a očekáváním se vydání neodložilo, nýbrž před-ložilo. A na ten další ještě nemám smlouvu, a tak originál aspoň po kouskách čtu, seznamuju se s ním, přemýšlím o terminologii, která bude pěkným oříškem, neboť se jedná o knihu o štěstí, o málem odborný návod, jak si štěstí navozovat, jak ho prožívat a jak si ho dávkovat a udržovat. Prý se to bude jmenovat Měsíc radosti, takže aspoň už si nemusím lámat hlavu s názvem, má to jednatřicet kapitol, jenže já mám jen čtrnáct dní a kdoví, jestli stíhám přeložit každý den dvě kapitoly, navíc nemám smlouvu. Nikdy nepřekládejte bez smlouvy, zní jedno z mnoha přikázání překladatele, která hlásáme ve spolku a pod která bych se klidně mohla podepsat (majíc už léta v šuplíku překlad Heyerdahlovy autobiografie, co mi kdysi zadal nejmenovaný redaktor nejmenovaného nakladatelství).

Ještě je tu ale ta redakce, na kterou jsem se těšila a schválně si ji odkládala až do Broumova, aby se pěkně uležela, jako hermelín, jako víno, a ta kniha je skutečně jako víno, suché bílé s lehce exotickou vůní saharských datlí, ale s jiskřivou chutí na patře, tohle cuvée Lindqvist představuje směs zápisků z cest, rekonstrukce toho, co vedlo Josepha Conrada k napsání Srdce temnoty, a v neposlední řadě úvah nad zrůdností evropského kolonialismu a jeho dědictvím v neblahých momentech pozdějších dějin, a plyne přesně v takovém tempu, v jakém by se mělo víno pít a dolévat, aby nezteplalo, protože tahle knížka člověka řádně zchladí, osvěží ho svým pohledem odjinud a vzápětí mu pěkně zamotá hlavu.

A pak chci taky objet na kole všechny barokní kostely, co otec a syn Dientzenhoferovi nasázeli do téhle krajiny obehnané skalními stěnami. První si odškrtávám ještě dnes večer, svatá Markéta v Šonově, nebo spíš na kopečku nad Šonovem, stojí tam samotinká a bdí nad vesnicí protaženou podél silnice, stavení jako perly na šňůře, řeklo by se, ale kdepak, spíš jako věnec buřtů, protože tohle jsou pořádné domy, žádné chaloupky. Večerní slunce je měkké a už skoro nehřeje, zblízka se svatá Markéta podobá opuštěnému děcku v otrhaných šatech, je tak podivně posazená do krajiny, ale to proto, aby na ni bylo odevšad vidět, a taky že jo, vracím se alejí do Broumova, zastavuju a ohlížím se, ještě tam je, vykukuje těsně zpoza obzoru, ujedu dalších sto, dvě stě, tři sta metrů a ona tam pořád je, i když by se už dávno za obzorem měla ztratit, z lesa se zvedne zaskřehotání krkavce, řasy mraků kreslí Markétě kolem buclatých cibulí závoj. Zatracená přírodní lyrika, zase mě lapila.

Jenže to je jak s tím Lindqvistem, jsou dvě věci, o nichž je pořád co psát. Dvě extremity, které bez ustání plodí slova: lidské utrpení a půvab přírody. Tváří tvář těmhle dvěma musí teď návod na obyčejné štěstí chvíli počkat.


Text vznikl během autorčiny tvůrčí rezidence v Broumově, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).