Myslet, nebo nemyslet
Nedávno jsem si při četbě knížky o depresi znovu připomněl, že sklouzávání k dichotomiím považují někteří moji kolegové psychologové a psychiatři za průvodní jev životního nastavení, které je často zdevastováno právě depresí. I bez tohoto onemocnění jde v drtivé většině o neadekvátní zjednodušování, i třeba v umění.
Byly uděleny Ceny Divadelních novin. Jejich šéfredaktor Josef Herman se před mikrofonem snažil nepoužívat slovník soutěží. Jeden vyhrál, jiní prohráli. Tak tomu v umění není, ceny vypovídají více o oceňujících (jejich vkusu a měřítkách) než o oceněných. Líbilo se mi, jak odrážel potenciální klišé typu „z letošního klání vyšel jako vítěz“ nebo „v poli poražených zůstali“.
Jsou umělci nadčasoví, nebo doboví? Hrdinové cechu, nebo trapní snaživci? Budovatelé, nebo naopak zpátečníci? Cítíte také ten zápach hniloby? A přesto se dichotomizuje!
Spisovatelka J., dozvídám se, přednáší o tom, jak psát knihy dobře a jak je psát naopak blbě. A tak si přemýšlím nad tím, kdo určuje a rozpoznává, která kniha je napsaná dobře a která ne. Odjinud: Z televizní obrazovky promlouvá režisér Vejdělek o tom, že jsou režiséři, kteří míří k publiku, a naopak režiséři, kteří míří na festivaly. A nejenom režiséři, ale i scenáristé a tak dále. Hm. Jen jiný oblek pro spor dobového s nadčasovým? Připomíná to protiklady pojmenované Umbertem Ecem (a nejenom jím): kultura masová — nemasová, laciná — vysoká, plebejská — elitářská. Všechny podobné dichotomie ovšem více zaslepují a svádějí naše myšlení k nemyšlení, než že by nám dobře sloužily. Mám-li po ruce dvě možnosti, jsem s posouzením rychle hotov. A utrum. (Přiživím sice depresivní náladu, ale někoho vynést do nebe a jiného skopnout, to za to stálo!)
Nedávno jsem znovu pročítal knižní rozhovor Karla Hvížďaly s Adrienou Šimotovou, vyšel v roce 2011 pod názvem Stopy Adrieny Šimotové. Znovu jsem se zastavil u názoru, že tvořit tak, že budu myslet na obecnou srozumitelnost a obecné přijetí všemi, na něco jako vše-obecnost, nemá cenu. Tvořím za sebe, a daří-li se mi být upřímný, jen tehdy se má tvorba dá zobecnit. Slovy A. Š.: „Čím jsem osobnější, tím jsem obecnější.“ (A stejně jsou to malé zázraky, když si k hodně osobnímu umělci najde cestu obdobně osobní pozorovatel.)
Kdysi o podobném dilematu (a malém zázraku) hovořil Theodor Pištěk na Plovárně s Markem Ebenem. Je třeba být umanutý, postavit si hlavu, věřit sám sobě. Když do toho vy jdete naplno a za sebe, jen tehdy vypovíte i za druhé. Trefíte se do jejich snů, úmyslů, slov a zkušeností. Uděláte něco za ně a pro ně. Ale primárně tvoříte za sebe, ze sebe a pro sebe.
Sociální psycholožka Ivana Marková, teoretička dialogičnosti a sociálních reprezentací, tvrdí, že žijeme v ustavičných dialozích a protikladech; není tomu tak, že bychom dialogy a protiklady vytvářeli (snad jen někdy některé). Ty opozice a polarity zde jsou. Je to podobná nadsázka jako tvrzení Lakoffa a Johnsona, že metafory nemáme ve své mysli, ale že to my se nacházíme v metaforách.
Každopádně, zdá se mi, že ten, kdo se vyjadřuje o umění stylem buď anebo, „toto je nadčasové, toto pomíjivé“, vítěz je ten a ten, ostatní odešli poražení — vlastně nerozumí umění. Rozumí (asi) jen kritériím „svých“ protikladů, ve kterých si rigidně žije. Nenaladil se na umění.
Kdybych si k četbě tohoto fejetonu měl pustit hudbu, zvolil bych „Stručný úvod do filosofie marnosti“ od Ondřeje Galušky. Byl bych totiž rád, kdyby všechny zmíněné na umění přikládané polarity byly pomíjivé a marné. A nikoliv houževnaté a přetrvávající.
Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací.