Na mou věru

Má hlava se stala náletovým prostorem bez možnosti přistání. Tento den jsem si vyhradila pro psaní článku o vesmíru. Původně odosobněný mimozemšťan se stal mým přítelem a byl se mnou všude. Náměstí Republiky působilo jako včelí úl, když vtom přede mě vyskočili dva muži.

Děláme podcast a jsme z církve Nové nebe, nová země Sinčchondži,“ hrdě oznámil mladík. Kdyby byl můj pohled filmovým záběrem, jel by po něm růžový titulek tučným písmem: A je to tady, Věro! Konečně tě našli! Před pár lety jsem totiž četla článek o tom, jak v Praze „náboráři“ této církve oslovují mladé dívky. Mladé dívky! Mladé! Sinčchondži je ještě k tomu označována za sektu. Zaměřuje se na věřící jiných církví, kterým pak lže, manipuluje s nimi a vydírá je tvrzením, že se blíží apokalypsa, po níž zůstane jen Sinčchondži. Zakladatel Lee Man-hee se prohlásil za anděla pravdy a tvrdí o sobě, že je ztělesněním druhého příchodu Krista.

Tak haló, tady jsem! Nabízím vám svůj čas, svou duši, své tělo. (Neberte to doslova.) Na pár minut, ale to oni netuší. Předem vím, že na žádné další schůzky a přednášky nejsem zvědavá a zvlášť ve svém věku. Chci si zažít jen své malé vnitřní dobrodružství.

Čas od času jsem si na zmiňovaný článek vzpomněla a sledovala v ulicích Prahy, kde jsou, leč bez výsledku. Vždy tam byli jen lidé nabízející Strážnou věž. To je zase jiná sekta. Ale přišli mi vhod, když jsem tenkrát na Florenci vlítla na veřejné záchodky a v kabince zjistila, že jsem si zapomněla vzít toaletní papír. Podobná situace se vyrovná boji o holý život s jeho trapností a úctou. Když tu mě osvítilo a uvědomila si, že před chvilkou mi přece ten pár starších dam láskyplně nabídl své periodikum a já, abych je potěšila, jsem si ho vzala. A proto radím: Strážnou věž neodmítejte. Nikdy nevíte, kdy vám zachrání život.

A teď si intenzivně přemýšlím o vesmíru a černé díře a Nové nebe a nová země ke mně přiskočí? A je tu opět růžový titulek tučným písmem: Ding, ding, ding! A je to Bůh! Nemám v úmyslu zesměšňovat nešťastné zážitky lidí, kteří se dostali do takového maléru, že uvěřili jakékoli sektě a doslova jim dali svůj život. Byť bych chtěla, nemohla bych se k nim připojit. Nešlo by to. Ptáte se proč? Kdyby mi někdo dal bombu a sděloval mi důležitá data, důvody a poslání celé mise, přes svou nepozornost bych většinu zapomněla. Pro jistotu bych si pokyny napsala na papírek, ale ten bych s určitostí ztratila. Už vidím, jak bych stála v tom obchoďáku a říkala si: „Co mi to říkal? Kašlu na to, jdu do KFC, mají kyblík v akci.“

Jsem věřící člověk, vdávala jsem se v kostele a víra, že je na světě čisté dobro, je mým neurolem s okamžitým účinkem. „Co byste dělala, kdyby byl na světě Ježíš?“ padla principiální otázka. Chvilku přemýšlím. Strašně ráda bych s ním šla na kafe. Vlastně jaký kafe? Uspořádala bych nevídané posvícení a pozvala blízké. Chtěla bych s ním mluvit o světě. Chtěla bych vědět, jak se celou dobu měl. Jak se má jeho táta a co říká na své dílo. Taky bych chtěla, aby na mě svou jemnou rukou sáhl a očistil mé tělo od všech neduhů. A kdyby mě chtěl dobít, tak klidně. Bij. Čím více doteků, tím lépe. Měl by to v dnešní době, kdy kvůli technologiím nemůžete věřit pořádně ničemu, těžké. Všichni a všechno je zpochybnitelné. Ovšem ve filmu stačí, když hlavnímu hrdinovi nebudou lidé věřit, ale divák ví své. Jakmile film skončí, zase se nevěří. I když věřím, že jemu by stačilo podívat se mi do očí, a nemusel by říkat nic. To jsou ty pohledy, kdy prostě víte.

A nyní chvilka gender studies: Proč by to měl být zase muž? Hm? Co kdybych to tedy byla já? Žena z lidu? Co by dělala božská Věra? Kriste pane, tohle je zásadní otázka. Prvně asi bude důležité vědět, proč a s jakým cílem mě můj otec na zemi poslal. Přesvědčovat lidi? Zkoušet jejich víru? Vedle všeho bych konala zázraky a dobro. Zachránila bych všechna zvířata, která umírají lidským konáním. Naplnila sýpky světa a proměnila vše možné na jídlo. Jenom svou myšlenkou bych všechny týrané lidi osvobodila a jejich trýznitele a vrahy myšlenkou přesunula před lvy a krokodýly. A ne žádné, jestli je vinen, nebo ne, protože já bych to prostě věděla. A stejně bych konala s politiky a šedou eminencí světa. Srovnala bych se zemí všechny osady a dala Romům svůj stát. Nemocní by se probudili bez bolesti a zdraví. Rovněž bych ukončila války, ať si to vyřídí hlavy pomazané samy a neotravují své lidi a svět.

I já si pokládám otázky, jak by to celé vlastně působilo na lidi a zda by si opět neukousli jablka ze stromu poznání. Určitě ano, ale možná by se svět poučil z historie a chtěl žít jinak. Bylo by fajn, kdyby dobro dostalo šanci začít nanovo. Církev Nové nebe a nové země mě do svých řad nezískají, ale můj vnitřní vesmír má odškrtnuto.

Autorka je spisovatelka a vizuální umělkyně.