Neměl jsem Vás rád!

Pavel Řezníček patří k těm básníkům a prozaikům, které poznáte po několika větách. Jako by vyslyšel Célinův požadavek, že každý spisovatel by měl hledat svůj vlastní rytmus.

Ačkoli Řezníček na talent příliš nevěří („Všechno je u mne výsledkem dřiny“), onomu citu pro rytmus, vyznačujícímu se u něj například opakováním některých proklamací a jejich několikerým zdůrazňováním (což někteří kritici mylně chápou v lepším případě jako výraz spontaneity, v horším jako autorskou či redakční nedbalost), se naučit nedá, stejně jako si nelze osvojit smysl pro humor. Řezníček umí královsky rozesmát, nejde však o výrobu legrace, jde o poezii. Přirovná-li ve svých pamětech strojek na trhání mandlí k ďábelské verzi Tleskačova ježka v kleci, nebo když vysvětluje, proč je Vlasta Burian biologickým otcem majora Zemana, pak nijak planě nevtipkuje, ale pomocí imaginace dodává realitě další rozměr.

Stejně pozoruhodné je Řezníčkovo zkoumání různých slov: prostřednictvím jakési „imaginativní etymologie“ poukazuje na básnický potenciál některých jmen a názvů.

To jsou některé z vlastností utvářející Řezníčkův jedinečný styl, díky nimž vzpomínková kniha Vrstva chleba, vrstva vápna, královna není pouhým faktografickým doplňkem Řezníčkovy tvorby, ale její plnohodnotnou součástí. Autor nedávno v televizi vysvětlil, že onou královnou v názvu míní vzpomínku. Vzpomínka je tedy královna a patří jí náležitá úcta. Někteří pisatelé memoárů upadli do konvence a nudnosti jen proto, že se úzkostlivě snažili postihnout pouze zlomové životní okamžiky a události takzvaně celospolečenského dosahu. Oproti tomu bývají mnohem čtivější (a přínosnější) takové knihy vzpomínek, jejichž autoři ctí pestrost života a také jistou nevybíravost paměti. Řezníček k tomu ve své knize říká: „Slomkové a jim podobní budou této knize vytýkat, že je zde řada zbytečných informací, samá historka a žádné literárněvědné poučení. Ale ty zbytečné informace jsou to, co nám okrašluje život (jako třeba orchidea rostoucí na smetišti). Ty historky představují worcester, oregano či tabasco v mdlém kucmochu všedních dní.“ Po zápisu, že Hrabal vstoupil k Tygrovi s čepicí otočenou kšiltem dozadu, následuje věta: „Načež 7. listopadu zemřel Jan Skácel.“ Není v tom nic zesměšňujícího, pro Řezníčka má groteskní okamžik i závažná událost stejnou váhu, obojí totiž tvoří součást téže skutečnosti.

Řezníček v úvodu píše, že za vznikem jeho pamětí stojí potřeba vyvrátit „asi tak osm základních lží a pomluv“ týkajících se jeho osoby. Nedodává, že o totéž se pokouší v souvislosti s některými ze svých přátel. Na srdci mu leží především často marginalizovaný básník Jiří Veselský nebo bývalý ředitel Odeonu, esejista a teoretik Jan Řezáč. Řezníček si nebere servítky, je-li mu někdo nesympatický, což předesílá hned na začátku a stvrzuje v závěru hořkou variací proslulého Fučíkova zvolání (také Karel Šebek, jedna z nejvýraznějších postav Řezníčkovy knihy, zakončil svou Báseň o poesii veršem: „LIDÉ, NEMÁM VÁS RÁD, BDĚTE!“).

Řezníčkovu poezii a prózu „zatěžkává“ nebývalé množství rozličných údajů a pojmů z historie, umění, vědy a jiných oborů (připomíná tím německého básníka Gottfrieda Benna, zejména jeho prózu Ptolemaiovec) a v jeho vzpomínkové knize tomu není jinak. Řezníček před nás s encyklopedickým zaujetím vrší různorodé poznatky tak, že z toho vznikají samostatné básně: „Rimbaud měřil 171 cm jako já! Nikdo nemluví o tom, že na potápějícím se Titaniku byl černý pasažér z Brna. Jmenoval se Viktor Halva!“

V předmluvě k pamětem Jiřího Brdečky napsala jeho dcera Tereza, že otec hluboce pohrdal všemi, kteří nudili, a také že velice rád četl memoárovou literaturu. Řezníčkovy paměti by se mu tudíž musely zamlouvat: jejich čtenář bude možná překvapen, nadšen, zaujat, dotčen a uražen, snad i pohoršen, nikoli však znuděn.


Pavel Řezníček: Vrstva chleba, vrstva vápna, královna, Aula — KANT, Praha 2013