01/12/2022 | glosa |

„Nikoli Madona v růžovém keři“

Minulý týden, 24. listopadu, opustil svět jeden z velikánů básnického umění, téměř stoletý Hans Magnus Enzensberger. Ve své glose na něj vzpomíná překladatel dvou jeho děl Pavel Novotný.

Dílo Hanse Magnuse Enzensbergera zahrnuje poezii, prózu i drama, nejrůznější eseje a teoretická pojednání, kritické články a polemiky, biografické studie; Enzensberger byl sběratelem poezie i jejím překladatelem, kritikem i editorem, taktéž autorem dětských knih. Ve své tvorbě s oblibou používal pseudonymy i stylistické masky; byl to ryzí poeta doctus i literární klaun, osvícenec i romantik, světoobčan, Evropan i kritik domácích poměrů, ostrovtipný duch otevřený všem vlivům. Univerzalita a otevřenost se přímo promítly i do jeho básní: „Poezie je, v každém případě v mém nazírání, něco jako všežravec,“ řekl autor na Festivalu spisovatelů v roce 2004. „To znamená, že neexistuje nic, co se nás týká, co zažíváme, všechny naše zkušenosti, neexistuje nic, co by v poezii nemohlo mít svoje místo.

Od roku 1957, kdy debutoval svou básnickou sbírkou Obrana vlků (Verteidigung der Wölfe), se autor stal nepřehlédnutelným zjevem německé moderní literatury. Koncem padesátých let začínal jako „rozhněvaný mladý muž“ kritizující hospodářský zázrak adenauerovského Německa, jeho jazyk byl naprosto nový, dravý a neotřelý, silně ovlivněný Bertoltem Brechtem, Gottfriedem Bennem, ale například také Clemensem Brentanem. V šedesátých letech se vyhranil v politicky angažovaného levicového intelektuála, počátkem sedmdesátých let ovšem zavrhl veškeré snahy o společenské utopie; začala u něj dominovat deziluze, skepse, ironický přístup — to se mj. promítlo do jeho vrcholných básnických cyklů Mauzoleum (1975), Zánik Titaniku (1978) a Furie mizení (1980), které představují opravdové pandemonium novověku a moderní doby. V pozdních dílech se autorův kritický a temný osten vytrácí, v jednadvacátém století často promlouval, jak sám kdysi řekl, z perspektivy „dobromyslného starce“ — i v tom je ovšem notná dávka ironie, protože jako tvůrce zůstával prakticky do posledních chvil neobyčejně břitký, nebál se kontroverzí ani provokací, dokázal mistrně tnout do živého. Enzensberger bezpochyby nepatří pouze k velikánům a klasikům literatury německé, nýbrž i světové — a je mimochodem dost s podivem, že se nestal nositelem Nobelovy ceny. 

Hans Magnus Enzensberger, foto: Creative Commons

Někdy kolem roku 2013 jsem se rozhodl, že přeložím celý Enzesnbergerův Titanik. Zkraje jsem nechápal, proč už to dávno neudělal někdo přede mnou, neboť je to dílo uhrančivé a v rámci autorovy bibliografie zásadní. Tehdy jsem se společně s grafikem Janem Měřičkou vydal do Enzensbergerova domovského nakladatelství Suhrkamp. Uvítali nás vřele, mimo jiné nám ukázali mohutnou skříň, která byla k prasknutí nabita světovými překlady autorových děl. Český oddíl byl překvapivě skromný, našli jsme tu všehovšudy pět očekávatelných knih: 1) Zpěv z potopy (1966), výbor z Enzensbergerovy rané poezie, sestavený a skvěle přeložený Josefem Hiršalem. Kniha, na niž se kdysi stály fronty. 2) dva útlé, zrcadlově uspořádané výbory Jed (2003) a Historie mraků (2006) v překladu Tomáše Kafky. 3) Eseje, čtyři zásadní Enzensbergerovy texty v překladu Jiřího Stromšíka (2008). 4) dětskou knihu Matematický čert (2006) v překladu Hermíny Marxové. Chyběly zde ještě dva překlady: těžko sehnatelný Filantrop v překladu Hanuše Karlacha a nepublikovaná rozhlasová jednoaktovka Diderot a tmavé vajíčko, přeložená v devadesátých letech Josefem Balvínem pro Český rozhlas. Přes svůj nepopiratelný význam v celosvětovém měřítku je v českém jazykovém prostředí Enzensberger přehlíženým autorem. Znají ho snad jen germanisté a pár literárních fajnšmekrů. Do širšího povědomí se dostala pouze výše zmíněná dětská kniha Matematický čert, jež je zároveň jediným autorovým bestsellerem. 

Jakmile jsem se pustil do Zániku Titaniku, začal i Jan Měřička na grafických studiích, které by měly autorovy texty doprovázet, neboť prvními překladatelskými náhozy byl nadšen. Překlad byl opravdovým zážitkem, náhle jsem se ocitl uvnitř díla, jehož mnohovrstevnatost nebylo vůbec možné dohlédnout. Enzensberger zde pracuje s promyšlenou sítí motivů, které se různě variují, prolínají a vzájemně umocňují. Na příběhové ose Titaniku rozehrál komplexní hru napříč časem. Moderní civilizaci zde ztvárnil jako novodobou „loď bláznů“ — nechal ji klesnout ke dnu se všemi jejími výdobytky i utopiemi. Dante se tu ocitl na společné palubě s Bakuninem nebo třeba autentickou lodní masérkou. Roztržení trupu lodi „nepředstavitelným nožem“ bylo zároveň biblickým roztržením chrámové opony i průnikem ostří do šťavnatého ovoce na talířku jednoho z debužírujících pasažérů. Zánik Titaniku lze vztáhnout na zánik naduté arogantní, technicky založené civilizace, zároveň i konec někdejších autorových iluzí o levicovém uspořádání světa, ovšem třeba i jako obraz zhroucení třetí říše. Zánik, mizení, ponor, lovení zaniklých věcí zpátky z vody. Poetika se zde neutváří tradičními metaforami či niternými reflexemi, nýbrž strukturní dynamikou celku. Enzensberger zde beze zbytku a v rámci rozlehlé kompozice uplatnil princip, o němž psal již na počátku šedesátých let ve své studii „Vznik jedné básně“, totiž „texturu“ čili zahuštěnou všesměrnou síť literárního díla. Během překladu bylo třeba vytvořit si bohatý rejstřík pojmů, aby se v celku dalo zorientovat, daný pojem, vynořující se v různých kontextech, bylo třeba překládat konstantně, a udržet tak celistvost a propojenost. Titanik byl pro mě jako pro překladatele životní zkušeností, kontaktem s naprosto jedinečným textem, zároveň i svébytnou tvůrčí učebnicí. 

Jan Měřička na knize odvedl skvělou práci, pasažéry ztvárnil jako černé neurčité přízraky, přímo hmatatelné na sítotisku obálky (všechny ty sítotisky měl tehdy rozložené po svém ateliéru, snad tam bylo všech tisíc pět set obětí oné katastrofy, možná i víc). Titanik jsme tehdy zaslali nejen do Suhrkampu, ale také přímo autorovi do Mnichova, Enzensberger tehdy obratem odpověděl: „Kniha dorazila, a je to zdaleka nejkrásnější vydání mého Titaniku. Takové práce! Jestlipak si toho někdo v České republice povšimne?“ Autor věděl, jak to s poezií chodí, kniha prošuměla takřka nepovšimnuta, tak trochu „zanikla“ jako většina básnických sbírek, dodnes leží ve skladech nakladatelství Archa Zlín Pavla Jungmanna, koupilo si ji zřejmě jen nějakých sto nadšenců, kteří byli ochotni listovat stránkami s nebývale vysokou gramáží a dotýkat se Měřičkových mlčenlivých utopenců.

Po Titaniku přišlo na řadu Mauzoleum. Sedmatřicet balad z dějin pokroku. Neméně promyšlený cyklus zabývající se pokrokáři a světanápravci všeho druhu, latentními či zjevnými šílenci a neurotiky — od vynálezce mechanických hodin Giovanniho di Dondiho přes Gutenberga, Spallanzaniho až po Wilhelma Reicha nebo například Che Guevaru. Do práce jsem se vrhl společně se svou kolegyní Nikolou Mizerovou. Překládali jsme na střídačku, texty si vzájemně porovnávali, korigovali a hlídali možné spojnice celé textury. Zmizeli jsme v tom. Oba jsme průběžně dohledávali, rešeršovali, Nikola například zápolila s textem, kde autor dopodrobna pojednal nekonečné střevoví automatického mlýna: „stroj s pístem, klikami, záklopkami, setrvačníkem a vahadlem; dále pumpa, obří vodní kolo a korečkový vodič. To, že do poezie skutečně patří všechno, nám Enzensberger demonstroval na každém kroku: „Nikoli Madona / v růžovém keři, ale jeřáb a šneková hřídel. Případně: „Výrobu špendlíku rozdělil do sedmi jednotlivých kroků: Táhnout Vyrovnat Zašpičatět Zatočit Opatřit hlavičkou Pocínovat a Zabalit. Mauzoleu autor dokázal, že fakta a esejistická forma se mohou proměnit ve verš, že zdánlivě suchá informace se může poeticky rozjiskřit, že textovými průniky lze modelovat eskalující civilizační hemžení, že vtip se dokáže prolnout s tou nejmrazivější prázdnotou.

Když Mauzoleum vyšlo v nakladatelství dybbuk, vydal jsem se s knihou přímo za autorem do Mnichova, chtěl jsem mu ji předat osobně. Pobyl jsem u něj tehdy asi dvě hodiny, mluvili jsme o všem možném, především o jeho přátelských vazbách k českému literárnímu prostředí, o šedesátých letech, o překládání. Enzensberger mě tehdy napakoval všemožnými knihami, plnil mi průběžně batoh, mimo jiné mi do něj vložil svou sbírku esejů Ach, Evropo! nebo Elixíry vědy. V jednu chvíli ovšem jeho pohled padl na shluk popsaných lístečků na stole, začal se jimi probírat, usedl k laptopu a začal do něj pomalu a pečlivě poznámky vpisovat. Vysvětlil mi, že se jedná o sbírku tzv. Nullsätze čili vět s nulovou výpovědní hodnotou. Řadil je podle abecedy, měl jich snad celé stovky: Aber wie! Ach du lieber Gott. Ach du liebes bißchen! Ach herrje! Ach ja? Ach komm! Ach nee! Ach so läuft das! Ach so! Ach was! Ach? Aha! Alle Wetter! Allemal! Opisoval je z těch papírků, bylo to odposlechnuté a opsané odevšad, jedna z mnoha nádherných posedlostí — najednou jsem byl u toho. Královsky se u těch nulových výpovědí, u té pusté slovní vaty bavil, nezřízeně se chechtal, chvílemi na mě zapomněl. V jednu chvíli jsem mu chtěl jemně sáhnout do klávesnice, snad kvůli rychlejšímu přesunu kurzoru — ruku mi rázně odstrčil a psal dál. Na tenhle okamžik nikdy nezapomenu a dodnes mě žere svědomí, že jsem mu do té klávesnice vstoupil.

V nakladatelství dybbuk připravujeme k vydání Furii mizení, třetí vrcholnou sbírku z roku 1980, která mapuje úzkostné stavy a traumata Evropanů, především Němců, v období studené války a ropné krize, obecný strach z jaderného konfliktu, rozpad vztahů, vyprahlost, všepožírající entropii. Aktuálnost těchto dávných textů je až mrazivá:

Linkové lety kamkoliv. Dokonce i naše vzdechy
běžely přes šekovou kartu. Jak špačci
jsme nadávali jeden přes druhého. Každý měl
své vlastní štěstí pod sedačkou, 
na dosah. Vlastně je toho škoda. 
Bylo to tak praktické. Voda 
tekla z kohoutků jako by nic. 
Pamatujete se ještě? Prostě omráčeni
vlastními drobounkými pocity, 
málo jsme jedli. Kdybychom byli věděli, 
že všechno to bude pryč
za pět minut, ten roastbeaf Wellington
chutnal by nám jinak, chutnal by úplně jinak. 

Hans Magnus Enzensberger, který vynikal nezměrnou tvůrčí životaschopností a neúnavností, smyslem pro humor i vnímavostí pro civilizační hrozby a hrůzy, jen tak nezmizí a jen tak nezestárne. Zůstává tu jako jeden z nejjiskrnějších literárních duchů novodobé literatury. Je opravdovým klasikem, světlým osvícenským duchem, který jako málokdo dokázal spoutat tříšť moderního světa v uměleckém díle.

Autor je básník a překladatel.