Pohled ze svého in situ
V Praze na začátku 80. let nás, pár kamarádů, oslnila monografie provázející tvorbou naivních umělců Jugoslávie. Někdy od té doby mám rád naivní umění, insitní malíře, malíře mezi psychiatrickými pacienty, art brut a outsider art… A nedávno mi přišlo, že podobní outsideři také píší. A skvěle.
Přítel Pavel Klvač se několik let stará o vydávání básnické tvorby mého fakultního kolegy, inženýra Zbyňka Ulčáka. Po sbírce Život je černý i bílý, vydané před pár lety, připravil učiteli environmentalistiky další výbor: Potkan je bratrancem Mickey Mouse. Píše o hospodách, a možná i po hospodách; píše ale také o katedře, a možná i na katedře. O studentkách, Češích, životě, stárnutí, různých alkoholech, místech v Česku a Brně. Píše eroticky, bujaře i depresivně. O své opotřebovanosti i o předdůchodovém vybuzeném junáctví. Samozřejmostí je ironie a sebeironie. Nemohu se zbavit „nálepek“ insitní, outsiderský, neoprimitivní.
In situ, alespoň podle latiny internetové, znamená ale také prý „v přirozené poloze“. To se mi líbí. Insitní spisovatelé a písmáci se nacházejí ve své přirozené poloze, když píší. Protože je přirozená, možná nejpřirozenější, je jejich tvorba pravdivá, možná nejpravdivější. Působí svobodně. Mohou si psát, co chtějí a jak chtějí.
Ve sbírce Zbyňka U. samozřejmě najdete odkaz na Ivana M. Jirouse, insitní básník ho jmenuje, není divu. V primitivismu básní obou je krása. I když jeden byl v umění školený a druhý neškolený. Jakápak „neškolenost“ měla by charakterizovat tyto solitéry. Podobnost vede jinudy než přes vysvědčení a diplomy. Jen na ukázku, aby bylo jasné, jak Ulčák veršuje: Všechno jde zle a hůře / zbývá oběsit se na prádelní šňůře / jak zvládnout to chceš, Ulčáku / prádlo máte na drátěném sušáku!
Přítel Václav Kočka ušel svou svatojakubskou pouť z Pyrenejí do Compostely a napsal o tom deníkovou cestopisnou knížku. (Nebo úvahovou knížku?) Napsal ji prostě, a snad proto pronikavě. Jmenuje se Buen Camino! a na svět jí pomohl Martin Machovec. Nevelká knížka dýchá přirozenou nezbytností zaznamenávat. Jen za sebe. Jen ze svého místa na Zemi, ze svého situ. „Bylo by hezký bejt nad věcí, oprostit se od porovnávání. Ale nejde to. Mindrák je mou součástí. Vetřelec uvnitř. Je tam odjakživa. Ve školce jsem zničil Marušce Járový výkres…“
Insitní umělec znamená prý něco jako neškolený amatér. Aspoň tak jsem to četl. Malovat insitně — neboli také naivně — znamená malovat si za humny (in situ) kopretiny na záhonku ve svém Hobitíně. Můžeme ale s nějakým opodstatněním použít toto zařazovací adjektivum i na spisovatele? Není tomu tak, že většina spisovatelů je insitní? (Kromě absolventů literárních akademií a kurzů psaní a těch, kdo se, náležitě poučeni, snaží o hexametry, o naplnění pravidel sonetu nebo vyhovění představám o románu?)
Moji insitní přátelé píšou za sebe. Píšou přirozeně a nezajímá je slabičný prozodický systém. Nad verši Zbyňka U. mě kolikrát napadlo, jestli „to“ není schválně, že v jednom ze čtyř veršů je evidentně slabika navíc, že použil delší slovo, i když se — přece! — nabízelo kratší. Rytmus by byl dokonalý! Ale jak mohu vůbec tvrdit, že mu tam slabika přebývá? Jak se stalo, že mě to napadá? Jsou to mé nesčetné drobné asimilace konvencí, které se změnily v posuzování a vyžadování. Ale kdeže by se insitní spisovatel dopočítával počtu slabik, kdeže by (a proč) měl zachovávat pravidla žánru?
Co mě tedy tak přitahuje na knížkách neškolených amatérů? Svoboda. Odvaha. Intimita. Asi to, že je z nich tak zjevné, že každý jdeme životem svou camino. Camino de Santiago je jen jedna z možností, možná je to i jakási zkratka, od níž si někteří slibují, že se ke smyslu života dostanou třeba snáz nebo rychleji — podle vytyčených patníků. Každý máme svou camino. Když po nich kráčíme, vědouce najednou, že to je ta pravá, jsme nejsvobodnější a nejintimnější… Buen Camino!
Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací, mimo jiné Literární psychologie.