Předčítat dítěti je žádoucí, nepředčítat mu je fatální

Blíží se Štědrý den a možná na většinu lidí pod stromečkem bude čekat nějaká knížka. Dá se ze statistik odhadnout, kolik lidí si nakonec svůj dárek přečte? Nevím, jak by to šlo. Přečtení darované knihy může být odsunuto i na dost dlouhou dobu. Nás jako českou čtenářskou kulturu by však mělo těšit, že ze všech kanálů jako jsou veřejná knihovna, knihkupectví a podobně, jimiž k nám knížky proudí, je dárek tím nejširším. Darovaná kniha provází člověka už od dětství. Dá se nějak charakterizovat dnešní „čtenářská iniciace“ u dětí? Jinými slovy — je rozdíl mezi tím, jak se dnes stávají z dětí čtenáři oproti generaci jejich rodičů? V něčem je to pořád stejné. V tom základním — tím je rodina a domov a kulturní kapitál, který si odtud odnášíme do života a dále ho v něm zhodnocujeme. Nikde jinde neplatí takzvaný Matoušův efekt (ti, co mají, dostanou ještě více) tak jako u čtení. Z jednoho německého výzkumu z roku 2009 vyplynulo, že čtení má — jako žádný jiný prostředek — schopnost zesilovat nevýhody dětí, kterým se doma nečetlo. Řečeno jinak a snad i jednodušeji: předčítat dítěti je žádoucí, nepředčítat mu je fatální. Jeden z výstupů nedávného výzkumu čtenářství Národní knihovny a Ústavu pro českou literaturu AV ČR se této iniciace přímo týkal, a sice že současná podoba povinné či doporučené četby ve škole je problematická. V čem? V průřezu celé populace to dopadlo skoro přesně na třetiny: třetina povinnou četbu akceptuje, třetině nevadí a poslední třetině vadí. Příznačné je, že čím jsme mladší, tím procento těch, kterým vadí, narůstá. Problematická je ale jiná věc. Z polského výzkumu z roku 2017, který byl zaměřen dílem i na učitele polonistiky, vyplynulo, že jen každý šestý je ochoten akceptovat četbu svých žáků, inspirovat se jí a eventuálně ji i zařadit do doporučené četby. Myslím, že u nás by to dopadlo podobně. Stále totiž vládne přesvědčení, že kulturní vzorce se ve škole předávají autoritativně ve stylu: „Já vím a ty se přizpůsobíš.“

Jiří Trávníček, foto: Karel Cudlín

Které země tedy pracují s výukou literatury na základních a středních školách inspirativně? Všechny skandinávské země. Tam jsou v tomto velmi daleko. A vůbec v celé čtenářské kultuře, kam patří národní i lokální programy na podporu čtenářství, veřejné knihovny a akce, na nichž se čtení ukazuje jako jeden z nejdůležitějších kulturních „statků“. Inspirativní diskuse se vedou v Německu, Anglii, Nizozemsku a v poslední době i v Polsku. Tam také proto, že nedávno zaznamenali obrovský propad čtení. U nás jsou to jen ostrůvky pozitivní deviace, ale pokud vím, něco se na tomto poli chystá dělat Asociace středoškolských češtinářů. Nedávno vyšla zpráva Svazu českých knihkupců a nakladatelů o stavu knižního trhu, z níž vyplývá, že trh sice (ekonomicky) roste, ale knih vychází méně. Komentoval jste to slovy o „přehřátí trhu“. Co jste tím myslel? Mluvil jsem o tom, že přehřívání českého knižního trhu se zastavilo. O tom svědčí i viditelný úbytek vydávaných titulů. Už holt vyšší teplotu nesneseme. Mimochodem o přehřívání se mluví už od roku 1992. Počet titulů na 1 000 obyvatel je 1,6, což je enormní. Hezky to vypadá ve světových tabulkách, kde se Česká republika nachází v těch nejvyšších patrech: ó, jací jsme kulturní! Ale na tak malý trh, jako je ten náš, je to neudržitelné. A to jak pro vydavatele, tak pro prodejce i čtenáře. Minulý výzkum mimo jiné potvrdil, že máme „překnížkováno“. Topíme se v množství, ztrácíme se v tom; čísla vypovídají i o tom, že bychom si knih kupovali více, kdyby jich na knižním trhu bylo co do titulů méně. V USA je jeden z nejživějších segmentů nakladatelského byznysu ten s audioknihami. Mnozí čtenáři začínají více poslouchat než číst. Projevuje se tento trend také u nás? Ano, ten segment je v USA živý, roste dynamicky, stejně jako mezi lety 2009—2013 dynamicky rostly e-knihy. Přitom jejich růst se úplně zastavil, ba dokonce klesá. Platí, že ti, kdo čtou papírové knihy, čtou ve větší míře než jiní i e-knihy a také více poslouchají audioknihy. Audioknihy tedy rozhodně žádnou alternativu ke knihám tištěným (ani e-knihám) nepředstavují. Nevzniká kolem nich ani žádná specifická subkultura. Ve svém okolí však mám několik lidí, kteří dominantně poslouchají audioknihy a čtení k nim mají jako doplněk.