Proti humanismu

Jde sice o postoje, o nichž sám přemýšlím, ovšem nemám a nechci mít na ně hotový a neměnný názor. Přesto, nebo právě proto se chci v následujících odstavcích zamyslet nad některými otázkami, které ve sjezdových příspěvcích zazněly. Co znamená humanismus a jaké jsou hodnoty, které z něj vyplývají? Na jakých hodnotách je vůbec možné se v literární tvorbě shodnout? A především — nakolik je tohle všechno nutné sledovat z pozice spisovatele? Obecně se tak zřejmě jedná o pátrání po tom, kam by měly výsledky tvůrčí činnosti společnost dovést.

Šovinismus

Apel na lidskost, jež se tak často předkládá ve své domnělé samozřejmosti, se objevil hned v úvodním příspěvku Jitky Srbové: „Pokud příběh, který vyprávíme, nepomáhá zcitlivění, pokud nevede ke zlidštění, není to dobrý příběh.“ V podobném, rétoricky humanistickém duchu se nesl projev Aleny Wagnerové: „Myslím, že to, co dnes musíme hledat a nalézt právě jako lidé kultury, je oáza utopie, v níž by bylo možné nalézt podněty pro změnu paradigmatu, jež je nutná k humanizaci našeho světa. Protože co je víc než hvězdné nebe nad námi a mravní zákon v nás?“

U sjezdových příspěvků, které apelovaly na humanismus a zlidštění, mi však chybějí jasnější příklady toho, jak si takovou transformaci představit. V textu Aleny Wagnerové autorka skvěle analyzuje kulturní přechody ve zlomových okamžicích, jasnozřivě načrtává historické proměny role intelektuálů, ale v závěru svého výkladu, kdy se konečně dostává k tomu nejdůležitějšímu (tedy aktuálnímu), píše cosi krasodušně mlhavého o potřebné změně paradigmatu a oáze utopie s vágní narážkou na kantovský imperativ. Naznačené východisko mi vzhledem k požadavkům nepřijde příliš uspokojivé: spisovatel se má podle autorky zodpovědně činit, ale zcela chybí jakékoliv přesnější vyjádření jak a za čím přesně.  

Jak vlastně chápat onen tolik prosazovaný humanismus — co se za ním skrývá a proč je tak skvělý? Zjevně se jedná o antropocentrický postoj, který vychází z předpokladu, že lidská přirozenost je dobrá, a tudíž generuje hodnoty, které jsou hodné uctívání. Peter Singer, filozof věnující se etice a bojovník za práva zvířat, nicméně historický koncept humanismu kritizuje jako příklad šovinismu, skrze nějž člověk sám sebe chápe coby nadřazený druh mezi tvory, z čehož plyne pokřivená etika, na jejímž základě dokáže kdejaká lidská omnivora obhájit dlouhou a nechutnou historii diskriminace a vykořisťování zvířat spolu s potlačováním jejich práv. Singer to nazývá speciesismus — humanismus je v jeho argumentaci do značné míry původem předsudků a zla.

Nejde o to, že by nám touto kritikou Singer ukázal nějakou absolutní slepou skvrnu a my díky němu nazřeli pravdu, zbavili se své sebestřednosti a konečně vystavili všeobecnou a objektivně správnou etiku — je to spíš naopak. I Singer se zřejmě dopouští určitého druhu šovinismu, a má tedy svou vlastní slepou skvrnu, jelikož klade na první místo schopnost pociťovat bolest, a tím pádem upřednostňuje patřičný rozvoj nervového systému. Singer tak vytváří jen alternativní hierarchii životních forem a opomíjí přitom jiná kritéria (například dobu, jakou v evolučním procesu dokázal daný druh přežít). (1) Tento příklad nám však ukazuje, jak relativní veškeré zdánlivě samozřejmé etické hodnoty jsou a jak obezřetní bychom měli být, než si z nich svým uměním utvoříme totem.

Anatomie zla

S často proklamovaným humanismem, za nějž by měla literatura spolu s usilováním o — z této představy — plynoucí hodnoty bojovat, mám tedy trochu problém, protože mi vlastně není dost jasné, co tento pojem přesně představuje, jak by mu mělo psaní pomáhat, ani proč je to vůbec žádoucí. Stejně tak mi není jasné, jak celé věci prakticky rozumět: Které knihy vedou a které naopak nevedou ke „zlidštění“? 

Z kontextu jsem pochopil to, že cesta ke zlidštění je dlážděná probuzenou citlivostí — člověk je myslící a cítící bytost, ovšem zatímco myslet dokáže i stroj, cit je jedinečnou lidskou schopností, jejíž vytříbená umělecká stimulace jej tedy zřejmě odlišuje od bezcitného mechanismu. Protože s citem přichází empatie (coby procítění cizí bolesti), zatímco s intelektem přichází pouze mentalizace (jako představa, že za určitých podmínek někoho něco bolí). 

Problém se tedy zřejmě bude týkat toho, jak zajistit, že umělecký text ve svých čtenářích skutečně zahájí žádoucí růst citlivosti, a ne dejme tomu pouze intelektuální konstrukci psychických stavů vykreslených hrdinů. Situaci si snad lze zjednodušit předpokladem, že se věc týká pouze takových čtenářů, kteří jsou schopni empatie (čistě psychopatické a sociopatické osobnosti jsou tedy z tohoto programu vyloučeny jako nenapravitelná podmnožina). U takto „normálního“ čtenáře má pak tzv. dobrá literatura k tomuto účelu specificky účinné prostředky — je schopna jej obklopit intenzivní sítí denotativních a konotativních významů, díky níž do postav čtenář „pronikne“ a spolu-prožije s nimi věci, o kterých se mu u jeho reálných bližních kolikrát ani nesnilo.

Tím ovšem problém zdaleka nekončí, jelikož kdyby takto fungovala každá prozaická kniha, nebylo by zřejmě nač apelovat. Pravděpodobně totiž neexistuje kniha, která by v žádném případě citlivost neprobouzela, a zároveň sotva najdeme text, který by vedl k citlivosti, a tedy ke zlidštění tak nějak přímo sám o sobě. Navíc ne každá vyvolaná citlivost je pro projekt zlidštění skutečně žádoucí. Důsledně společensko-kriticky zacílené dílo apokalyptických rozměrů, které to „myslí dobře“, může ve svém čtenáři jitřit velmi temné sympatie — neboť když už je vše ztraceno, pak je i vše dovoleno. Literární anatomie společenského zla může vybrané citlivky snadno svádět k fetišizaci barvitě popsaných, ovšem nežádoucích návyků a postojů. Kritiku přebírání „špatných vzorů“ sice mnohem častěji najdeme v dějinách kinematografie (což je zřejmě dáno kvantitativním rozvrstvením čtenářských a diváckých tříd v rámci disproporční přístupnosti obou médií), avšak i literární historie nabízí určitou zásobu zábavných případů. (2) Detailní a sugestivní beletristické vykreslení nejrůznějších charakterů, které nemusí patřit právě mezi ukázkové role models, může být pro adepty zlidštění poněkud matoucí. Samotná rovina introspekce, která ve fabulační síti spojuje myšlenky i emoce s motivy a činy, může totiž navádět k soucitu s ledajakým společenským netvorem. Protože jak jinak si vysvětlit morálně kritické kontroverze, které provázely kupříkladu sexuálního predátora Humberta Humberta (Lolita), maniakálně vraždícího yuppieho Patricka Batemana (Americké psycho) či nacistického intelektuála Maximiliena Aueho (Laskavé bohyně). U všech tří přicházela v reakcích čtenářů na přetřes otázka, zda jejich autoři nepřekročili etickou hranici, tedy zda nedávají příliš prostoru k empatii se zlem. Přitom máme co do činění „pouze“ s obvyklou hrou vymyšlených postav a fiktivních příběhů, jejichž autoři s jednáním ani názory svých protagonistů nesouzněli. (3)

Zdá se, že společnost je vůči umělecké anatomii zla příliš citlivá. Už Platón odsuzoval dramatické ztvárnění společenských antagonistů, jelikož se jejich charakter nebezpečně vtiskuje do niter herců i diváků. (4) S podobnou argumentací v souvislosti se zmíněnými Laskavými bohyněmi Jonathana Littella pak přišel filozof Slavoj Žižek. Ten tvrdí, že je velmi ošemetné líčit zločinné postavy, jako je vypravěč knihy, vysoce postavený esesák Maximilien Aue, se vší tou detailní psychologickou drobnokresbou, jelikož tím lehce upadáme do osidel empatie, i když bychom si naopak měli vůči takovému zlu v lidské podobě udržet odstup. Žižek doslova píše o „pokrytectví vnitřního života“ a jeho „upřímných emocích“ vůči tomu, kdo by měl zůstat naším nepřítelem, neboť „pravda“ není v takovém případě nahlédnutelná skrze vcítění, ale naopak zvnějšku — na povrchu faktů, činů a jejich následků, které bychom měli poznávat spíše s chladnou racionální analýzou. Žižek dále uvádí brechtovsky naladěný názor rakouské laureátky Nobelovy ceny Elfriede Jelinekové, který je směřován k dramatikům, že „postavy na jevišti by měly být ploché jako šaty na módní přehlídce,“ jelikož „psychologický realismus je odporný, protože nám dovoluje utéct od nestravitelné reality únikem do plnokrevnosti osobnosti tím, že nám umožňuje ztratit se v hlubinách individuálního charakteru“. (5)

Situace se nám tedy trochu komplikuje, protože se zdá, že samotné vyvolání citlivosti vůči postavám nemusí vést k žádoucí lidskosti, ba právě naopak nás může zavádět do pasti relativizace zla skrze všeobjímající empatii. Určité řešení nabízí rozlišování dobrých a špatných charakterů, přičemž psychologické vykreslení subjektivních niterností by bylo žádoucí pouze u první zmíněné skupiny — což by bylo zároveň naprosté přitakání výše uvedeným Platonovým argumentům. Pokud bychom však na takto nastavené společenské požadavky brali ohled, zřejmě bychom mimetické umění poněkud vykastrovali.

Přední úkol

Co se týče požadovaného zcitlivění a zlidštění, z autorského hlediska nás tedy nepříjemně svazuje už samotné vykreslení „zla“ v jeho přiměřené lidskosti. Taková argumentace se může jevit jako přehnaná — vždyť není třeba vnímat věci takto přepjatě. Pokud se požaduje „humanizace našeho světa“, nemusí to přece nutně souviset s empatickým utápěním se v psychologické introspekci. Možná nejde o nic jiného než o požadavek kritické pozornosti vůči palčivým společenským problémům — o tvůrčí uchopení světa s citlivostí k jeho obětem. A touto citlivostí a otevřeností ke světu pak jaksi vychovávat, pěstovat podobnou senzitivitu a zájem také ve čtenáři. 

Žádná didaktika se ovšem neobejde bez stanovených ideálů, jaký výsledný tvar společnosti a člověka v ní by měl mít autor na zřeteli coby sdílený vzor. Pokud má spisovatel nést odpovědnost za kultivaci čtenářů, je na místě vědět, jaké normy a hodnoty jsou natolik jisté a zřejmé, že se na nich všichni shodneme — protože jak jinak spolehlivě určit, kde leží vektor transformativní síly, s níž bychom jako lidé kultury měli nalézt onu oázu utopie, jak by si přála Alena Wagnerová.

Když už byl zmíněn Platon, zůstanu ještě chvíli v antickém Řecku — koneckonců se jedná o kolébku naší evropské kultury. Za jeho života se mezi zásadních pět hodnot (ctností), které by měl člověk vždy a všude prosazovat, počítala statečnost, zbožnost, rozumnost, uměřenost a spravedlnost. Platon a v závěsu za ním Aristoteles vyjádřili etické principy, v souladu s nimiž byla vybudována křesťanská evropská kultura. Tyto ctnosti byly v antickém světě považovány za natolik samozřejmé, že každý rozumný člověk musel uznat jejich platnost. Avšak stejně jako u absurdně přísných Platonových požadavků na výchovnou roli umění také u těchto obecnějších etických fundamentů antického světa mám vážné pochybnosti, že bychom jim bez námitek přitakali i dnes. Je asi zřejmé, že etika coby normativní disciplína je sociálně-kulturní konstrukt a jako taková se mění dle specifických okolností. Doufat v platnost morálních konstant, na nichž by bylo snadné stavět podmínky pro tvorbu umění, by přitom bylo pošetilé i bez historické perspektivy, neboť v souhrnu přijímaných etických systémů (a z nich plynoucích hodnot) neexistuje dostatečná společenská shoda ani v žádném dílčím okamžiku. Snaha o přetvoření společnosti skrze umění přitom musí nutně spočívat na jasně rozeznatelných etických principech. Jestliže si však nejsme coby společnost jisti, jaké hodnoty jsou pro nás nezbytné, pak je požadavek na humanizaci světa skrze literaturu pouze vznešenou floskulí.

Možná však není nutné chtít, abychom se shodli v plné šíři etických principů (abychom například coby autoři přijali konsekvencialistická či naopak deontologická pravidla nebo některé alternativní hodnotové systémy). Vychovávat čtenáře směrem k lidskosti a humanizovat tak svět vezdejší musí být přece možné i sdílením těch nejzákladnějších hodnot — a na nějakém základu se shodnout musíme, pokud se máme považovat za společnost, a ne jen za množinu izolovaných, příležitostně kooperujících jednotek. 

Jak tedy určit hranice bazální shody, která nám rozžehne světlo lidskosti? Je třeba nejprve najít základní princip. Dokážu si tedy představit, že si odsouhlasíme, že jsou si všichni lidé rovni, a tudíž by měl mít každý maximálně možnou míru svobody, práv a důstojného zacházení. Co však z takové základní shody plyne? Měla by literatura skutečně stavět na něčem takovém? I když pominu, že se tím argumentačně vracíme na začátek, můžu sám za sebe prohlásit, že něco takového určitě nemůže být její přední úkol. To by bylo trochu málo — málo za cenu ústupku edukativní montáži, která by se tak po ní žádala.

Pamfletismus

V kontextu po zlidštění literatury volajících názorů však zřejmě nejkonkrétnější a taky nejsugestivnější požadavky vyjádřil Stanislav Biler ve svém projevu Co se to vlastně děje? (6) Jeho proslov přináší vyhraněnou kritiku vůči laxnosti české literatury, která svým ignorováním četných krizí a přehlížením projevů utlačovatelské neoliberální moci nese dle autora na celé situaci svoji vinu, „protože k moci stojíte buď v opozici, nebo jí různými způsoby sloužíte. Nic mezi tím není a nikdy nebylo“.

Biler dále prohlašuje: „Že se pohoršují strnulé politické figury v oblecích, příliš nepřekvapí, ale že k tomu mlčí či na to dokonce přikyvují ti, kdo by měli prozkoumávat jakýkoli možný nový prostor existence a vést válku vůči každému bezpráví, s tím se nelze smířit ani to tolerovat. To je zločin proti lidskosti, selhání kritického ducha, kastrace soudnosti.“ Svůj text pak uzavírá poměrně vzrušujícím způsobem: „Chtěl jsem asi jen říct, že nemůžu věřit nikomu, koho nerozhořčuje každou vteřinu stav světa k nepříčetnosti, že má jeho psaní jakýkoli smysl a význam. (…)“

Že by měli spisovatelé „prozkoumávat jakýkoli možný nový prostor existence“, s tím lze asi bez problémů souhlasit, neboť výrok je možné vnímat jako apel na maximalizaci tvůrčí svobody. Bilerovo „kdo není s námi, je proti nám“, tedy „je s vládnoucí mocí“, však lze respektovat spíš coby osobní manýru vyhraněného postoje, ale sotva jako všeobecný imperativ tvůrčích ambicí. Pokud má totiž být literatura subverzivní vůči moci, sotva po ní můžeme chtít, aby u čtenářů zároveň jednoduše kultivovala správnou citlivost vůči bezpráví, aby vedla k lidskosti a aby jednoznačně stála na straně utlačovaných. Například velký francouzský spisovatel Donatien Alphonse François, markýz de Sade, psal podvratně vůči moci, ale sotva bychom o něm řekli, že jeho texty vedou relevantní podíl čtenářů k žádoucí citlivosti a lidskosti, ať už tím myslíme cokoliv. (7)

Jsem přesvědčen, že tento druh pamfletické zanícenosti ve skutečnosti zužuje tvůrčí perspektivu. Má-li autor pochopit „zlo“ (včetně Bilerova společenského, systémového zla), respektive jakýkoliv konflikt vyjádřit v dostatečné hloubce a šíři, měl by se v mysli sám do jisté míry oním zlem stát. Neříkám, že musí, ale tvrdím, že by měl. V takto ideově apriorně vyhraněném rozhořčení to však není úplně možné. Nebo to možné je jako prvotní impuls, který je však v procesu tvorby třeba rozložit na co nejmenší součástky a probírat se jimi spolu s reakcemi, které analyzované mikroschéma mocenských sil vyvolává. 

Otázkou pak je, jak v tom všem jasně rozlišit a uchopit konkrétní opozici vůči vládnoucí moci, o niž se autor má či musí snažit (anebo se této snaze trestuhodně vyhýbá). Neboť Stanislav Biler píše: „Je povinností každého, kdo je schopen vnímat, vidět a formulovat, vytvářet k moci neúprosnou opozici přesně tam, kde zrovna stojí a kam dohlédne. Dávat hlas bezbranným a stát na jejich straně, protože pokud můžete, pak musíte.“ 

Biler nám k tomu ve svém příspěvku dává zdánlivě jednoduchý návod: „Ono to nakonec není tak těžké. Stačí se zorientovat v tom, kdo a po kom zrovna šlape. Kdo moc má a odkud kam plyne. Stačí jen chtít a nesypat si do očí střepy. Zbytek z toho vyplyne.“

Jsou to bohužel opět příliš vzletná slova, kterým bych přál ukotvení v nějakém konkrétním případě. Protože jakmile se věci zkonkretizují, ideje se značně zkomplikují — a uvedený způsob vyjadřování ztratí na své pamfletické síle.

Když se přitom snažím předložené postoje v dobré víře pochopit na základě únosnosti jejich společného jmenovatele, vyjde mi řešení, že by literatura měla kriticky reflektovat aktuální palčivá témata a neignorovat svět kolem sebe. S tím asi nakonec není problém souhlasit, je to ovšem postoj v zásadě banální. Jelikož to bývá základní skill všech velkých autorů napříč světonázorovým spektrem, že se v jejich díle nějak zásadně a zajímavě odráží svět v jeho palčivosti, že své době nastavují zrcadlo z nečekaného úhlu. Taková minima moralia platí jak pro Célina, Tomasiho di Lampedusa, Houellebecqa, tak pro Tolstého, Solženicyna či Brechta.

Nakonec je k Bilerově buřičství také třeba dodat, že není zcela argumentačně konzistentní v rámci vlastního levicového politického postoje. Kritika liberalismu z levicových pozic bývá totiž vedena tím směrem, že jedinec, řekněme něco jako „běžný občan“, nemůže být plně zodpovědný za své dílčí zisky a ztráty — rozhodně ne do takové míry, jak si tradičně představují liberálové, kteří kladou individualitu vždy na první místo. Společenský kontext, v němž se člověk nachází, jej přesahuje, a tudíž není spravedlivé klást na jednice požadavek, aby se sám s vlastními silami vyrovnal s dopadem nejrůznějších krizí. Což je názor, který Stanislav Biler pravděpodobně sdílí (jak se lze přesvědčit nejen z jeho satirického streamu Všichni tady umřeme). Pokud jde o literaturu a její jednotlivé tvůrce, tahle argumentace pro něj však náhle přestává platit — za společenské krize najednou spoluzodpovídá každý jedinec, který dokáže napsat a publikovat text. Zdá se tedy, že pro Bilera není český spisovatel „běžný občan“, ale naopak někdo, kdo jaksi ztratil nevinnost, a jemuž je tedy třeba po zásluze naložit. Patrně proto, aby si nemyslel, že si může psát jen tak, co ho napadne.

Pragmatický idealismus

Z mého pohledu má otázka po smyslu a účelu tvorby dvě roviny — idealistickou a pragmatickou. Na idealistické rovině je literatura (potažmo veškeré umění, stejně i intelektuální či tvůrčí činnost vůbec) obhajitelná proto, že vytváří a rozvíjí nová hlediska a nové možnosti, jak přemýšlet a jak prožívat emoce. Do čehož lze zahrnout koneckonců také to, že přináší estetický prožitek, uspokojuje touhu po informacích o světě, rozvíjí rétorické, nebo obecněji komunikační techniky aj. Pokud bychom to vzali jako odpověď na otázku „k čemu nám je“, pak je třeba dodat, že dle mého názoru není nutné, aby tímto způsobem literatura fungovala pro každého — stačí, když funguje pro někoho. Nemusí být přitom nutně ani jasné, kam mají výsledky tvůrčí činnosti společnost dovést, jak ji mají zkultivovat či vychovat. Psaní je hodnotné proto, že má, deleuzovsky řečeno, schopnost narušovat molární celky (zákony, normy, stereotypy, mocenské sítě) a umožňovat linie úniku, transformace, změny. Lze namítnout, že je při tom všem nezbytné udržet nějakou základní míru společenské soudržnosti, aby bylo ještě vůbec co rozvíjet, neboť určité síly, struktury řádu jsou potřebné z hlediska prosté existence celku, který je víc než jen souborem nezávislých individuí. Jde tedy zároveň o problém cyklického hledání rovnováhy mezi konstrukcí vzájemných vazeb a jejich opětovným narušováním, což dává nezbytný prostor pro etiku. Ale nepřeháněl bych to ve směru všeobecných imperativů, protože ty utvářením nových molárních celků spíš napomáhají.

Na pragmatické rovině mám za to, že pokud je literatura z výše uvedených důvodů hodnotou sama o sobě, pak je dobré o ni usilovat — vlastními silami anebo s podporou ostatních shánět prostředky a prosazovat tvůrčí strategie proti jakékoli překážce, proti jakékoli totalizující ideologii, ať už pravicově fašistické, socialistické, nebo neoliberálně konzervativní.

Pokud nelze jasně formulovat, jakým způsobem literatura ovlivňuje společnost, a pokud se ani neshodneme (což se neshodneme), do jaké podoby bychom se měli společnost snažit psaním vytvarovat, pak z mého pohledu vyznívá kritika, že specificky nezaujatá tvorba neplní svoji roli, poněkud jalově. Pouhé tvrzení, že by literatura měla stát proti vládnoucí moci či že by měla stát na straně lidskosti, nestačí.

Poznámky

1) Zajímavou kritiku Singerovy snahy zbavit se antropocentrického šovinismu, v níž sám upadá do „evolucionistického šovinismu“, přináší filozof Petr Jemelka ve svém článku Environmentální etika, etika sociálních důsledků a evoluční ontologie (Studia philosophica 63(1), str. 69—83).

2) Například v roce 1904 jakýsi Fred Greuling zastřelil svoji milenku, přičemž se u soudu odvolával na to, že četba dekadentního básníka a spisovatele Jeana Lorraina mu podlomila mravní vědomí. Případ podrobněji popisuje Julian Barnes v knize Muž v červeném kabátě.

3) Zevrubnější analýzu, do jaké míry lze počítat se správnými emocemi na straně čtenáře, přináší také esej Šárky Lojdové Četbou proti společenské krizi uveřejněná v časopise Host 11/2022.

4) Což asi nejjasněji vyjádřil ve svém rozsáhlém dialogickém spisu Ústava.

5) Slavoj Žižek, Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška, str. 54—56.

6) Zveřejněný v časopise Host 08/2022.

7) Což rozhodně není náhodný příklad, jak by se snad mohlo zdát — těžko si představit jiného spisovatele, jejž na jedné straně Roland Barthes uznává jako originálního autora, který pravdivě zobrazuje společenské vztahy na rovině vykořisťování a slasti z nadvlády (Sade, Fourier, Loyola, Dokořán, 2006), a na straně druhé používá Jean-François Braunstein jeho jméno jako nejzazší urážku svých ideových nepřátel, přičemž v tomto smyslu Sada alternuje s Hitlerem (Filosofie, která přišla o rozum, CDK, 2021).

Autor je spisovatel.