Poezie na sebe v prostředí výuky na střední škole nabaluje různé strachy a předsudky — je nesrozumitelná, nudná, nedotknutelná. Pro nalezení vztahu k literatuře přitom skýtá poezie užitečný pedagogický nástroj. S komparatistou, překladatelem a pedagogem Janem Musilem jsme mluvili o experimentování s básněmi a potřebě konkrétnosti ve středoškolské výuce.
V letošním roce si připomínáme třicáté výročí vzniku České republiky. V následujících dvanácti měsících proto vyzpovídáme dvanáct lidí, kteří se pohybují v českém literárním prostředí a kteří letos oslaví třicáté narozeniny. Jak žijí? Z čeho mají radost a co je trápí? Jako první odpovídal básník a publicista Marek Torčík.
„Venujeme sa len umeleckej literatúre, tým je potenciálna cieľová skupina jasne vymedzená a z takýchto kritérií aj vyplýva, že nemôže byť veľká,“ říká v rozhovoru o slovenském literárním časopisu „Rozum“ šéfredaktorka Iris Kopcsayová. „Rozum“ vychází už čtvrtým rokem, jeho existence však může být letos ohrožena.
Sedíme u Filipa Klegy v pokoji, v bytě, ve kterém už nebydlí. Na kuchyňské lince chladne čaj, básník sedí na židli a maže si bosé nohy indulonou. S Klegou jsme se sešli u příležitosti nedávného vydání jeho debutové sbírky „Andrstán“.
Debutovala zbierkou poviedok „Živé ploty“, nedávno jej po siedmich rokoch vyšla ďalšia zbierka poviedkových textov — „Dôvod na radosť“. O tom, ako vznikala, aj o inom hovorí v rozhovore Soňa Uriková.
Spisovatelka a překladatelka Monika Zgustová žije od osmdesátých let v Barceloně a do španělštiny a katalánštiny překládá díla českých autorů. Sama napsala i řadu knih, na jejichž počátku byla biografie Bohumila Hrabala „V rajské zahradě trpkých plodů“, nejnověji vyšel v Argu její román „Potmě jsme se viděli lépe“.
