Vskutku je to tak, upozorňuje na to i Peter Ackroyd ve svém díle Albion. „Kořeny anglické imaginace“, čmáralové a mazalové, které spojuje zájem o krajinu, o krajinu libovolného původu, spojuje představa „vinoucí se stezky“, ať již jde o obraz „Stezka pro jízdu koňmo v Cookhamu“ Stanleyho Spencera, nebo putování malé Nelly v Dickensově „Starožitníkově krámu“.
Dne 23. září si připomínáme devětačtyřicet let od úmrtí Pabla Nerudy, básníka, na jehož osobnost i dílo vlivem minulých desetiletí ještě mnozí v naší zemi nahlížejí s nedůvěrou a možná i jakýmsi despektem.
O „krizi“ literární kritiky vyšlo mnohé. V literárním provozu jako by o ní všichni věděli a solidní kritiku očekávali, ale její úroveň profesionality, ba úroveň vůbec stagnuje. Většinově, i přes tuto „krizi“, publikují literární časopisy a weby nemalé množství (pod)průměrné, neodborné kritiky, ale podstata problému tkví hlouběji — a to v samotném zacházení s psaním o literatuře a způsobu vedení dialogu o ní.
