V listopadu vyjde kniha s titulem Mé dětství v socialismu, mapující vzpomínky českých osobností na dospívání za minulého režimu. Do projektu přispěla i spisovatelka Lidmila Kábrtová, jejíž povídku zveřejňuje i H7O.
H7O přináší nejlepší ukázky z tvorby studentů tvůrčího psaní na Literární akademii. Tentokrát povídku začínající autorky Barbory Liškové o domácím násilí, vině a lítosti.
Většina mužů v naší rodině po sobě zanechává vdovy a sirotky. Já jsem výjimka. Mou jedinou dceru Kate porazilo auto, když jela loni v září jednou odpoledne na kole z pláže. Bylo jí třináct. Takhle začíná svou zpověď Charles Crosby, který se živí jako malíř a lakýrník, později přidá sekání trávníků či upravování zahrad. Jeho svět se náhle roztříští. Zlomí si ruku, snad aby pocítil jinou bolest, která přebije tu psychickou. Po pár dnech ho opustí manželka. Svět postrádá obrysy, přestává fungovat čas a přicházejí vzpomínky. Charles rozhrnuje vrstvy historie, vrací se do dětství, klouže pozpátku do času svých předků. Ale konstantou zůstává Kate: její ujištění, že bude dávat na silnici pozor. Charles pije a cpe se prášky proti bolesti, které nejprve dostal na zlomeninu, později si je opatří od překupníka. Smutek a deprese ho naprosto paralyzují, jeho svět zaplňují halucinace a surreálné vidiny. Přese všechno cesta z naprostého dna nevede do pekel. Charles se snaží přes obrovský smutek ze ztráty vymanit z bezedné melancholie a protruchlit se k novému začátku života. Román je niternou intimní meditací nad smyslem či koncem života – má neobyčejnou filmovou atmosféru a temnou vnitřní sílu. (z anotace knihy)
