Tři otázky pro… Patrika Linharta

Nepřehlédnutelnou postavou letošního ročníku Měsíce autorského čtení bude nepochybně básník, performer a mystifikátor Patrik Linhart, autor bytostně spjatý se severními Čechami a představitel (neo)dekadentní linie české literatury.

O čem se zdají noční můry takovému vyhlášenému buřiči, dekadentovi a prokletému básníkovi?

Nezasloužil jsem se nikdy o takový titul prokletého básníka, třebaže to je sen každého člověka, a pokud ne, pak je jistě moula. Děkuji za něj, ale jsem prostě dekadent. Kde bych začal… Než začala moje noční můra, tak si moje žena Lucie zlomila ruku, mě štípl sršeň a mého syna přijali na gympl, místo aby skončil na učňáku a konečně začal fetovat. A ještě dřív jsem začal překládat Machena a ve Tvaru publikovali tři recenze na mě, ze kterých jsem vyšel jako totál neschopný lúzr, a co hůř, jako sexuální machista, a tak plynula ta karanténa a já jsem nemohl nic dělat, ani ty zmrdy zabít — to bylo příliš, to nehnutenství. O tom se mi zdá. A pak jsem jednou překládal Machenovu povídku „Pyramida ohně“ a pil jsem krev, ale prosím, tu krev, která se pít nesmí. Snad to byla cauchemar, noční můra.

Koho bys dnes označil za přední nositele praporu českého hororu a proč?

Mohl bych to rozšířit na československou státní vlajku? Pak by to tedy byl Miroslav Šustek, Slovák, právem řečený lovecraftián svého druhu. Směsice humoru, horroru a neumětelství tak krásného, že myslím, že to snad dělá naschvál. A samozřejmě Miroslav Pech, považuju ho za kokota nevídané sebestřednosti, ale má imaginaci horrormajstra. Bohuslav Vaněk-Úvalský se snaží pojmout český horror v antologiích, ale myslím, že nechápe, o čem to je. Český horror je od začátku oslabený jednou věcí, a to je nevíra. Obyčejná nevíra v Boha, která myslím definovala český horror. A pokud dnes je, pak jsme se to naučili, není to od nás, není to z duše. Ano, Karásek ze Lvovic, Opolský, Láďa Klíma a Petr Měrka — jejich hrůzám, děsům věřím. Ale jak psát v zemi nevěřících ďaurů o džinech, démonech? Každý z nich má své velké tenebrární téma. Neruda napsal dvě horrorově laděné povídky, dodnes ten prapor drží — díky jazyku, hotovo.

https://youtu.be/ZEEk8i_4EAU

Jak ovlivnila tvoji tvorbu a vůbec existenci literáta na volné noze nutnost živit rodinu?

Uživit rodinu bylo vždy na tatínkovi malého Bobše, nikdy to nebyla moje věc. Můj táta chtěl, aby rod nevymřel, proto mám a spíš musel jsem mít syna, ale když mi došlo, že já byl sedmý syn v linii bez sourozenců a můj syn je osmý, jaká to divnost, člověka to nadchne, ano, v jistém smyslu House of Linhart. Teprve teď, během karankretény, když moje žena přišla o práci, jsem pochopil, že všechno, co dělám, přináší taky nějaké peníze a že z toho, co jsem jako autor, redaktor, editor, kritik, překladatel a essayista vydělal, jsem dokázal utáhnout celou rodinu — a jářku, jsem z toho nadšený! Alimenty zaplatil, Alberta, co syna svého, dobře hostil, ženu, psa i své kámoše, dokázal jsem to! Asi to moje nadšení je podivné, ale mě to samotného udivilo. Ale teď raději odpovím na otázku přímo. Pracoval jsem celý život na tom, abych mohl být na volné noze, abych mohl být svobodný, že na redakci jedné knížky dělám v kuse dvacet hodin a po pár hodinách spánku začnu znovu, co je lepšího? Za to mám peníze, za to živím rodinu, a sice to nemá vliv na to, co dělám a jak píšu. V té zkoušce jsem náhodou obstál, nic víc. Konečně už odpovím: Nijak. Mělo by snad? Protože kdyby mělo, tak život literáta na volné noze nemá cenu ani jako kariéra spisovatele v Sinisteru.


Narozen v roce 1975 v Duchcově. Vystudoval ekonomii a pracoval jako učitel, sociální pracovník či novinář, v současné době se živí jako spisovatel, editor, publicista a korektor. Působí pod mnoha heteronymy (mj. Pavel Jazyk, Patrik Vetrugin, Lux von Dux), své knižní recenze, eseje a glosy publikuje v časopisech TvarHost. Jeho literární dílo zahrnuje několik svazků mikropovídek, novelu Lunhard (2013), román Nonstop amok (2017) či soubory literárněhistoricky a literárněkriticky orientovaných textů Vyprávění nočních hubeňourů (2013) a Horrory roků (2016). Uspořádal a přeložil výbor z próz Arthura Machena pod názvem Temnota nepomíjí (2019).