Ukázky: Alžběta Stančáková

Původně jsme měli připravenou ukázku z autorčiny delší prózy. V poslední chvíli však od Alžběty Stančákové přišel ještě jeden text a krátká zpráva: „Psala mi kamarádka z Ruska, kterou teď popotahovala policie, že si na něj často vzpomene, a mě napadlo, že je teď možná mnohem aktuálnější.“ A tak ho najdete na konci tohoto výboru.

Alžběta Stančáková (* 1992) je básnířka, prozaička, publicistka, často publikující rovněž zde na našem webu. Za debut Co s tím získala Cenu Jiřího Ortena. V letošním roce vyjde její druhá sbírka Чачак. Současně působí jako doktorandka na FF MU.

Alžběta Stančáková, foto: osobní archiv

Alžběta Stančáková, foto: osobní archiv

Ve svých textech, v nichž není možné, a hlavně ani nutné vytyčit dělicí čáru mezi poezií a prózou, otevírá svět svého oka, jedinečného, jiskřícího, vidícího. Ironického a odtažitého, přesto zkoumajícího a účastného. Její jazyk připomíná syrovou kameru, jakou mají rumunské nebo řecké filmy. Na jedné straně je tělesno — ženské, mužské i sdílené —, na druhé jsou témata sociální a politická, mezi nimiž se tělo neustále pohybuje a snaží se být. A otevírá se světu se vším, co k němu patří. Nic nemá právo být zamlčeno nebo se schovávat.

Jestli je nějaká poezie poezií dneška, je to tato.


Žádost o spisovatelské stipendium

Ráda se vrznu kamkoliv, kam mě pošlete, protože vono je těžký ten život nějak vést a zůstat při tom čistej. Nemít kolem sebe hodný lidi, který mě u sebe nechaj přebejvat, byla bych pořád vydřená z práce, budila bych se v noci strachem, že nebudu mít na nájem, a nenapsala bych smysluplnej text, jak je rok dlouhej.

Ráda se vrznu kamkoliv a budu předstírat, že mě zajímá tvorba dalších autorů, které potkám, se kterejma se možná i ožeru, a jejichž knihu i s věnováním otevřu ve vlaku cestou zpátky ještě plná dojmů, a možná, když nepůjde wi-fi, což je skoro furt, si ji i přečtu.

Ráda bych podotkla, že chcete-li, aby dneska psali i jiný lidi než rentiéři, co žijou z pronájmů nemovitostí po předcích a vědí prd o tom, jak dnešní svět funguje, protože se o jeho běh nemusej starat, a, jak to tak říkáte, nekoukaj na společnost zdola, ale poučeně, shora a s neskrývanou nadřazeností, bylo by možná fajn změnit podmínky našich životů.

Ráda se nicméně vrznu kamkoliv, kam mě pošlete, protože ustrnout na místě je to nejhorší, co může člověk v životě udělat.

Děkuji předem za pochopení. Holka, co sedí vedle mě ve vlaku, čte zrovna Bibli, a ještě si v ní podtrhává. A mně akorát spadla wi-fi, takže vám nic nepošlu.

Vysočina, 2021

Osmá pečeť

Remake Bergmanova zásadního počinu. 
Hlavní sponzor: Studentská pečeť
Kamera: bez exhumace Svena Nykvista nic netočíme

Žereš sama Studentskou pečeť a hraješ šachy s Menstruací, kterou ne a ne porazit. Jde o předem prohraný boj. Dokud ale partii nedokončíte, nepřijde si pro tebe, a ty jsi věčně chycená v předpeklí premenstruačního syndromu.

Mezi jednotlivými úseky hry vidíme klasické scény — hádáš se se všema lidma, na kterejch ti záleží, rozbrečíš se z hemzů těch, na kterejch ti nezáleží, máš totiž přehnané reakce na každou kokotinu. Po osmi letech se nasereš na zástupnej detail z tvého tehdejšího života, který si pořádně ani nepamatuješ, vlastně už vůbec nevíš, co se tenkrát vlastně… Anebo se v noci probudíš úzkostí, zda jsi skutečně zaplatila elektřinu v bytě, ve kterém už dva roky nebydlíš, anebo zda skutečně byl ten HIV test před čtyřmi lety negativní, a jestli tam nemáš radši zavolat… A dokud nedojíš osmou Pečeť, bude ta hrůza pokračovat. Ani potom tě ale nic hezkého nečeká.

Syrové drama, které zachycuje týden a den života mladé a komplikované hrdinky, vznikne v rámci programu Ženy do škol, politiky & kultury, který neexistuje.

V hlavních rolích: atd.

Praha, 2021

Cestovní deník

Onanuji daleko od své země, a beztak narazím na video dvou žen hovořících mou řečí. Stojí na chodbě pavlačového domu, který mi připomíná ten, v němž jsem trávil dětství. Skutečně, to zábradlí, to teraco, ty stropy vypadají jako kulisy, v nichž jsem se denně pohyboval. Teď se potím, a do toho mi chybí architektura rodného města. Slyším řeč a rozumím jí — jistě jediný v této budově, možná jeden z mála v tomto městě rozumím, co ty ženy říkají. Vím, že kdybych nerozuměl, byl bych šťastnější.

K čemu jsou výrony a semena. K čemu byl ten zvuk, který jsem stvořil jenom proto, aby mohl zaniknout. Myslel jsem, že se podívám domů. Byl jsem přesvědčený, že musím znovu vidět ty stavby, že se musím projít po náměstí, že musím na zámku poklepat hřbítky prstů záda balustrád. Místo toho sedím tady s kapesníkem v klíně. Video pokračuje a já pozoruji dvě cizí ženy, nedokonalosti pleti a — toho jsem si prve nevšiml — plynový měřák na chodbě. Celý můj pokoj zavanul zvláštním puchem. Z balíčku s nápisem Fumar mata vytáhnu cigaretu. Chci ji zapálit, ale nakonec svěsím ruku podél těla. Co kdyby ten plyn ještě přeci jenom vybuchnul.

Bordeaux, 2016

Letní prázdniny právě začínají

Přesto mží. 

Zjištění, že jsem, všem výhružkám navzdory, nedostala sardel, oslavím procházkou se spolužáky. 

Zastavíme se před honosnou budovou nedaleko školy. V levé ruce držím květinu, kterou jsem pro samé rozrušení zapomněla dát své učitelce. Do druhé ruky mi nějaký kolemjdoucí vsune láhev a přikáže, ať slavím.

Hodím ji tedy za plot a ona vybouchne. Odevšud vyběhnou vojáci a policisté. Upustím květinu, a všichni se rozutečeme do různých stran.

Vběhnu do podchodu a zaslechnu, jak se dva lidé baví o útoku na -skou ambasádu. Proběhl prý zrovna v den, kdy do země přijela -ská delegace. Údajně nejde o náhodu.

Za podchodem mě zastaví čtyři policisté. Zkoumají obsah mojí tašky. Vypovím, že naše generace to nemá lehké, protože doba je hrozná. Máme to těžší než ti před námi, a ani ti to neměli lehké. Světlovlasá policistka uznale přikývne a poté mě propustí, aniž by mi očichala ruce.

Uvědomím si, že jsem spáchala závažný trestný čin, protože jsem netušila, že podaná lahev byla zápalná a že budova byla velvyslanectví. Vybavím si, že jsem se předloni dopustila téhož před ministerstvem vnitra, a rozhodnu se utéct z domova.

Dojedu na vzdálené sídliště, které před lety vyrostlo na bažinách. Procházím po rozpálených chodnících. Postavím se na vyvýšenou terasu a shlédnu.

Všude pode mnou policisté a vojáci. V rukou drží samopaly, pušky a granátomety. Míří na okno, ve kterém se podle nich ukrývá pachatel.

Vytáhnu z tašky vysvědčení a tužku, chci si je všechny nakreslit. Jakmile se hrot dotkne papíru, zamíří všechny zbraně na mé čelo. Bylo mi sedmnáct let.

Praha, 2019