Ukázky: Barbora Hančilová

V literárních časopisech se na dramatická díla často zapomíná. Bývají chápána odděleně od prózy a poezie nebo esejů, především proto, že jejich skutečným domovem je jeviště před auditoriem, kde se z textů stávají živým uměním. Jejich způsoby jsou také jiné. Text slouží velmi často jako základ provedení a hra na deset stran tak může ve výsledku být inscenována i na několik hodin.

Barbora Hančilová, foto: osobní archiv

Autorka ukázky Barbora Hančilová vystudovala činoherní dramaturgii na DAMU, jako dramaturgyně působí v Divadle Na Vinohradech, spolupracuje s Divadlem X10 a s jeho uměleckým šéfem a režisérem Ondřejem Štefaňákem. Její hry uvedlo Švandovo divadlo, Divadlo Na Vinohradech a Divadlo Disk. Účastnila se rezidence A studia Rubín Autor v domě. V roce 2020 byla nominována na Cenu divadelní kritiky za původní text Za dveřmi a hra Identity vyhrála Dramatickou soutěž 2017 (dříve Cena Alfréda Radoka). Mimo to překládá z angličtiny a kreslí Bářin komiks.

---

Osoby: Ivan (75), Věra (68), Bětka (25) 

Celá situace se odehrává (zdánlivě) na Skypu. První dny covidu.

IVAN: Chceš mi říct, že sis na sebe respirátor vzala až dneska, Věro?

VĚRA: Nemohla jsem ho začít používat dřív, když jsem ho neměla. Přinesli mi ho teprve včera, nějakej hodnej hoch, co bydlí kousek odsud. 

IVAN: Seš riziková skupina, musíš si dávat pozor, doktorka nedoktorka.

VĚRA: Když ty tady teďka nejsi, tak ohrožuju jenom sama sebe a můžu si dělat, co chci. 

IVAN: Nejsi rozumná, Věro, ty první dny jsem tě musel nutit vzít si i jenom tu blbou masku. 

VĚRA: Nechtěla jsem strašit děti. 

IVAN: Ale svoji rodinu ti strašit nevadí. 

VĚRA: Nojo, furt. Musím nakrmit kočky, Ivane, tak počkej. 

IVAN: Tys je pustila zase dovnitř? 

VĚRA: Když se nemusím ohlížet na tvý astma, tak jo, pustila jsem je dovnitř. — Čičí. Číno, Čabajko, Čorízo, kde jste, mrchy? Večeře! — Nojo, celej den se toulaj, ale jak uslyšej, že bude žrádlo, hned jsou tady.

IVAN: Neměla bys je pouštět dovnitř, kdovíco ti zanesou na tlapkách. Bůhví, v čem se válely, co po cestě sežraly. Nebo když je chceš vevnitř, nepouštěj je ven.

VĚRA: To víš, že jo, ještě mi to tady pochčijou a rozškrábou. 

IVAN: Věruno. 

VĚRA: Nebudu víst aseptickej život jenom proto, že se všichni předposrali. Budu dělat, co můžu, ale tohle „soušl dystáncyng“ mi až moc připomíná bolševika. A kdybych už nemohla ani pomazlit naše kočky, co by mi zbylo. Z ordinace jsem prosáknutá dezinfekcí tak, že se ode mě snad ty viry i musej držet dál. 

IVAN: To není zrovna vědeckej přístup. 

VĚRA: To ty seš tady vědec, já ne, (měkce) viď, Čorízo, ty mrcho špinavá? (políbí kočku do kožíšku, má-li herečka živou kočku, nemá-li, scénickou poznámku ignoruje)

IVAN: No Věro!

VĚRA: Vidíš, už bys kontroloval, i jestli dám pusu kočce. A to tady Líbalka v ulici vyložená ve vokně pěkně volala policajty, že viděla jít malý dítě bez roušky. No tak mi řekni, kam se zase dostáváme. 

IVAN: Však já už na začátku říkal, že z toho může bejt druhej požár Reichstagu, výmluva pro autoritáře, aby si uzurpovali moc. 

VĚRA: Ty to vždycky vidíš zeshora. Já mluvim o tom, jak se měněj srdce lidí. 

IVAN: Srdce lidí se neměnej, ty jsou furt stejný, kdo by práskal i jindy, pořád práská, kdo by poučoval, poučovat bude — a kdo by se uměl obětovat jako ty, tak to taky udělá. 

VĚRA: (ticho, pak) No, Ivánku… 

IVAN: To, že s tebou nesouhlasím, ještě neznamená, že tě neobdivuju.

VĚRA: Aj, ty tvoje zauzlený komplimenty mi už nějakou dobu chyběly. 

IVAN: (tiše) Jo, to ty mně taky chybíš, Věrunko. 

VĚRA: (odkašle si) Ale je hezký, že se obtěžuješ mě čas od času takhle zkontrolovat. 

IVAN: Pořád mi na tobě záleží, i když už… 

VĚRA: Tak a dost tý sentimentality. Já si jdu otevřít nějaký dobrý víno a uloupnout si kousek sejra. 

IVAN: Tak to ti závidim. Mám jít…?

VĚRA: Nene, já si jenom tady naleju. To by ti chutnalo, todle, žádný ty patoky, co jsme pili, když jsme spolu začínali. 

IVAN: Náhodou na naši první procházku jsem koupil dobrý víno. 

VĚRA: Ale prdlajs, koupil jsi to stejný, co jsi pil furt. Měls to tam doma vyrovnaný u dveří jednu a tu stejnou značku v několika řadách. 

IVAN: Nemoh jsem zas vědět, jak ten večer dopadne, tak proč investovat. 

VĚRA: Proto jsi ty flašky koupil po cestě rovnou radši tři, a pak mě pozval k sobě domů?

IVAN: Ale na tu procházku jsi mě pozvala ty! A podle toho, co jsi měla voblečený, jsi neplánovala zrovna jít sama domů spát. Ani podle toho, jak ses chovala. 

VĚRA: Nojo, vždyť já tě vlastně úplně jednostranně svedla, viď? (zasměje se)  

IVAN: Ale tak to jsem taky neřek, Věruško.  

VĚRA: Však já vim… 

(Ozve se vyzváněcí tón Skypu.) 

VĚRA: Co to je?

IVAN: No to je přece tvůj skajp. 

VĚRA: Jo, ajo. Ivane, Ivane, počkej, mně volá Bětka. 

(Věra chvíli hledá, co má přesně zmáčknout, pak zvedne vyzvánění.) 

(Nejdřív uslyšíme pouze Bětčin hlas.)

VĚRA: Co to je?

IVAN: No to je přece tvůj skajp. 

VĚRA: Jo, ajo. Ivane, Ivane, počkej, mně volá Bětka. 

(Věra chvíli hledá, co má přesně zmáčknout, pak zvedne vyzvánění) 

BĚTKA: Ahoj mami, slyšíme se, vidíme se?

VĚRA: Co mám teďka zmáčknout?

BĚTKA: Jenom tu kamerku, mami. 

(Na obrazovce se objeví Bětka, děvče z videa předtím.)

VĚRA: Á, už se vidíme?

BĚTKA: Vidíme, vypadáš výborně. 

VĚRA: Ale nelichoť. 

BĚTKA: Zvládáš to tam u vás dobře?

VĚRA: Ale jo.

BĚTKA: Spíš dost? Nejseš moc unavená?

VĚRA: Neboj. Co ty tam sama v Praze? Musíš do práce, nebo jim to stačí přes počítač?

BĚTKA: Mám home office. 

VĚRA: To ti musí bejt smutno celej den zavřený, ne? Nechceš přijet sem?

BĚTKA: Promiň, mamko, ale já tu svou sebe-izolaci trochu porušila.  

IVAN: Ty děcka dneska.

VĚRA: Copak? Byla sis konečně koupit něco stravitelnýho?

BĚTKA: No… (upejpá se) Byla jsem včera venku s jednim klukem. 

VĚRA: No tak když jste byli jenom venku, (potutelně) hezky jste dodržovali odstup a byli v maskách, tak se nic neděje, že jo? 

BĚTKA: No, totiž… 

VĚRA: Ale!

BĚTKA: Koupil víno a pak mě nějak pozval k sobě…

IVAN: Nezodpovědný, jedna jako druhá!

VĚRA: No a ten hoch je nemocnej? 

BĚTKA: Není, ale mohl by jen neprojevovat příznaky, to nikdy nevíš. 

VĚRA: To já taky a ještě bejvám v kontaktu s pacientama. To se teď budem sebe bát?  Tak to tolik neřeš. 

BĚTKA: Ale ty seš riziková skupina. 

VĚRA: Co s tím dneska všichni maj. Víš jistě, že ty nejseš, ty moje houžvičko, s tou svojí mizernou imunitou a ještě horšíma nervama?

(ticho) Holka, ale nevypadáš šťastně. 

BĚTKA: Já nevim, jsem z toho zmatená, nejsem si jistá…

VĚRA: Nebylo to hezký?

BĚTKA: Ale bylo… Pouštěli jsem si The National, tancovali v ponožkách a mluvili o bejvalejch vztazích. (začíná mluvit rychleji a motat páté přes deváté) Ale pusu jsem iniciovala já a celkově, nevím, nevím, jestli se mu vůbec — myslím, ale přitom on taky a potom — a pak… (vydechne) Já nevím. 

VĚRA: Nojo, tak ti to teď pracuje v hlavě, když seš sama.

IVAN: No jo, to si člověk nevybere. Když seš s někym, máš chuť půlku času zabít jeho. Když seš sám, chceš zabít sebe.

VĚRA: To se teď nehodí, Ivane. 

BĚTKA: (zaraženě) Mami? (najednou ustaraně) Ty zase mluvíš s tátou?

VĚRA: Ne, jistě, že ne!

BĚTKA: Není to bejt bez něj lehký, viď?

VĚRA: Je to dobrý, mám tu Čínu, Čoríza a Čabajku. 

IVAN: Tak, byl jsem vyměněn za tři černý kočky. 

BĚTKA: Je to vlastně hrozně nedávno. Pořád na něj myslím. Ale víš, zas je možná lepší, že odešel ještě před tím, než začlo tohle všechno šílenství, s tím jeho astmatem a alergiema, možná je dobře, že…

VĚRA: Že pro něj ještě zbylo teplý místo v nemocnici a přístroje pro monitorování a na mimotělní oběh a dostatek sedativ. Víme, víme. 

BĚTKA: Promiň, maminko.

IVAN: Dobrý, Běto… 

VĚRA: Dobrý, Běto, nemysli si, že mě to nenapadlo.

(Ivan zmizí z obrazovky) 

BĚTKA: Mami, mám tě ráda. 

VĚRA: To já tebe taky a jsem ráda, že si na mě vzpomeneš a zavoláš. 

(Ticho, mňoukaj kočky) 

BĚTKA: Ty máš na sobě tátovu košili?

VĚRA: Nojo, uklidňovala mě ta vůně. Ale teď ho z ní už vůbec necejtim. 

BĚTKA: Necejtíš? A chuť jsi neztratila? Když ztratíš chuť a čich, to může bejt…

VĚRA: Ale prd, kočky mi smrděj furt stejně. Ta košile prostě jenom vyvanula. 

 BĚTKA: Ale kdybys náhodou měla pocit, že ztrácíš čich — 

VĚRA: A dost. Já jsem tady doktorka. Pověz mi radši o tom svým hochovi. 

BĚTKA: On není tak úplně můj.

VĚRA: A uvidíte se ještě?

BĚTKA: To nevím. 

(ticho) 

VĚRA: No a ráda ho máš? Nechceš o něm vyprávět?

BĚTKA: (spustí monolog, který jde postupně do fade-outu) Já tak docela nevím, nevím, jestli je to opravdu nějakej cit, nebo jen to, že jsem už tak dlouho s nikým nebyla, s nikým nesdílela svý myšlenky. Nejsem s nikým jiným než s váma zvyklá sundat masku. Myslím teď tu společenskou. Možná jsem prostě jen vyhladovělá po jakymkoli kontaktu… (babička hladí kočku a příliš neposlouchá) Jak se to pozná, mami? Jak jsi věděla, že chceš s tátou strávit zbytek života…?

(Bětčin hlas postupně vymizí, je vidět jen její mluvící obličej, babička si vezme na klín kočku, pokud má, v pozadí slyšíme hlasité ticho jejího domova a mňoukání koček, někde vzadu se otevřou a zavřou ztěžka dveře. Asi průvan.)