Ukázky: Magdalena Šipka

Dnešní ukázka pochází ze sbírky „Prosím už o nás nemluv“, která je připravena k vydání v nakladatelství Viriditas. Magdalena Šipka se ve svých básních zabývá přítomností a nepřítomností milostného subjektu, ozývá se v nich hlas a zvuk témat současného světa.

Magdalena Šipka (*1990) debutovala básnickou sbírkou Město Hráze (Malvern, 2019), její novější básně vyšly bilingválně v Lipsku pod názvem Bitte sprich nicht mehr von uns (Hochrot Verlag, 2022). Vystudovala teologii, v současné době působí v organizaci NaZemi, kde se v rámci projektu Futuropolis podílí na vnášení aktuálních témat do vzdělávání. S Darinou Alster spolupracovala na performancích vztahujících se k feministickým a environmentálním tématům, působila ve feministické aktivistické skupině RFK a spoluzaložila internetový magazín Druhá směna. Věnuje se publicistice a žije v Praze.

Magdalena Šipka, foto: Dirk Skiba

Magdalena Šipka, foto: Dirk Skiba

Ve svých básních se dotýká dnešního světa — vnitřního i vnějšího. Vnitřní se otevírá skrze milostné prožitky, paměť, halucinace. Skrze obrazy snů a vzpomínek, které jsou propojené v celistvé záznamy jednoho životního vidění, jak se komponuje během procházení životem kupředu. Věci, lidé i příběhy zůstávají za námi a z toho, kým jsme byli, tvoří patchwork toho, kým jsme teď. A vnější oko zase sleduje, co se na pozadí jedinečného příběhu našeho života a naší paměti děje se světem okolo, který stejně jako my nezůstává stejný. A který možná — stejně jako i my sami každý den — spěje ke katastrofě. Je to láska v době globálních změn — a nejen těch klimatických.


nepropustná

naše láska nás zabila
chci napsat na zeď podchodu
kde jsi osnoval blokádu všech příjezdových cest do elektrárny

kdo tě rozsekal na bílý popel
v tomhle světě nejde věřit ani plošinám
pomalu odkapávající čas nepřináší rozhřešení

je to jako tichá modlitba měsíčního hrobu
nastupuji do rozjíždějící se lodi tvojí pokreslené kůže
píšu o naději obcházíš mě a kladeš na zem mlčící buddhy

každý den zabít jednoho holuba, uvařit marmeládu z růží
chci ti přinést knihu s truhlou s temnotou jemnější než nebe
nechám odplout vyřezaná slova, vypotit tě v tanci s černými princi

v městě slévajících se kanálů nakazit se sekrety tvých žláz
v zemi prosakování a vzlínání hrát nepropustnou
člověk je ale potrhanou zdí

zbývají po mně otisky nedopalky písmena
tvůj hlas skrz bezdrátové připojení
splétá hnízda v mojí posteli

tvůj tančící duch mi vleze pod svetr
na cyklostezce mezi továrnami
v závoji jinovatky objímáš konečky prstů

mlčící loď

pomalu pokládáš všechny listy
zpátky na jejich místa
roztéká se obloha

rozednívá se a za obzorem
blikají nafouknuté balóny přání
na dálku nepoznáme jestli mají posádku
nebo jsou to jen pastelové dětské hračky

krok po vodě tě oděje do bavlny
a do tvého dechu tříštícího se
o zpětné vlny a tři haléře

když jsi mě líbal a otázky
tvého jazyka rovnaly podnětné okolnosti
doteky hřejivých částí těla
proplést se větvemi s kyselým cukrem
pak pomalu nanáším cesty přes bažiny
protahující se rozhřešení pod peřinou zkoušíš
zmást a růže mají dlouhé konečky
nehty bych si ráda pomazala medem
než ti jimi sejmu další křeče a měkké lapání po dechu
svíčky a jejich plameny krouží mlčení tvých očí

proč se všechno spojuje slévá
chvění ve větru tak nemám

noc stáhla svá nenasytná křídla
stočil ses mi na klíně
celý zástup duchů zpíval
kantátu o těhotenství vzdáleného měsíce
nemáme na další svlečené připomínky
hloubající v zákoutích mechu
daří se mi usínat bez
pohybu další jen vykreslí tvůj zdrcující stín

v téhle době hodně zoufale
potřebuju tvoji péči
abys mě mohl vštěpovat a snášet
a tak pořád dokola dokud
se moje tělo nepodvolí
neskočím z útesu a neskončím
ve tvé mlčící lodi

***

před přetržením všech cest
stihli jsme se naposledy nakazit
přes cestu vykvetly žluté růže
a pak poslušně jako první přešly v prach
dál zůstáváme, propletení
odtrhli jsme se jako kůže a náplast vytažení stehů
zdánlivé nic zarudlé kůže dokud na nás černým okem nemrknou
všechny nezhojené rány propasti přepadnutí, ostré okraje
stále přicházející duchové mých prarodičů jsou v růžové mlze
vděku za to že to nejhorší máme už za sebou
někdo se stěhuje zdánlivě rozchází před letištěm v Dillí
osm dní nečinnosti tvoří z lidí ostrovy nedívej se zpět
vracíme se do náručí starých závislostí
neodpouštíme poloprochladlá hnízda
po nejtěžší hádce jsem na dálku svědkem i tvého zhroucení
museli jsme si projít touhle přerušovanou cestou propadáváním a plazením se
abych ti líbala ruce za poznámku
přítomnost věčně nevyvážené stopy
všechnu tu vtírající se nesnesitelnost

co jen to bylo

hromadná halucinace vůně potu aktivistická horečka
hry na věk hry na moc hry na lásku
při odchodu přeskoč slabé slabiky rýmy a perex
nad tím vůbec nepřemýšlej chytí tě zpět donutí recitovat Oněgina
a jsi v tom zase to jsi už nečekal viď
nakonec: kazí ti to pověst kazí mi to zahojenou depresi

naši démoni jako děti na pískovišti potutelně šeptáme si drby
slyšel jsi už ten o nás? velkolepá srážka ještě šlehačku prosím
byla naše těla někdy skutečná byl náš sex někdy dobrý
nebo vždy jen ze vzdoru dualitám pohlaví genderu dominanci
mimo dobro a zlo bez příchuti upleť z intimity
slzy na mikině těhotenské testy dupání na zápraží neschopnost nereagovat

tak snad konečně nevyhnutelnost hojivá maska ticha
co všechno jsme si odpustily*i úniky útěky vzepření
přímé rány výpady ústupky přepadnutí přes vrtochy
nejjednodušší je to přestřihnout zablokovat vzdát se popřít
vždycky je tu ta možnost škvíra ponětí
kletba prosba metafora krajiny projdi mnou proteč

jako cizí vojsko goldfinger otevřené ložisko
co máme pořád s tou vodou kde vlastně prameníš
kam ústíme rozehnat všechny záplavy celé to divadlo
nechci už další náhody

zbraň

cestou na dovolenou ukazuješ mi její fotku
je krásná je rakouská
máš teď zbraň protože oni mají zbraně
a poslouchají Landu
planeta která se uzdraví bez lidí
vstříc apokalypse stékající z mrznoucích pólů
sám budeš si plnit náboje

ví o tom hebká pulzující hladina tvé kůže
nocí mně rámují tvé světélkující ruce
co má to vše společné se životem
rašení buněk tvého těla bylo jako neomezené zdroje
vrostlé uprostřed nás hltání tekutého jedu
ohnivé řeky v žilách co bývaly domovinou
ukrajování blyštivých snů lehký vánek nás svazuje
touha je zázrak dýchej vnitřní je vnější

paříž

jako když chceš po večírku vyvětrat
ale dáš si k tomu další cígo a ta okna
nejdou všechna otevřít
stojíš tam jako věšák na kabát

máš na krajíčku ale hraješ casanovu
víš že to ustojíš těch pár minut
do povolení svalů těch pár pohybů
zad který nás odzbrojí a odhalí

na matraci je pořád tvůj otisk
i když jsi ustlala a umyla skleničky
stavíš lahve ke dveřím ale
pak je tam stejně zapomeneš

když se ztrácíš bez rozloučení hned
po kouři připadáš si jako děvka
jen z toho nemáš takový profit
a nejsi tak profi při zavírání dveří