Ukázky: Radek Fridrich

Radek Fridrich je básník, publicista a pedagog. Jeho básně jsou inspirované okolím rodného města Děčín a kombinují dojmy z krajiny, mýty a pohnutou historii Sudet. Sbírka Nebožky tak například čerpá ze starých legend Děčínska, název Krooa kroaa zase odkazuje na křik havrana plachtícího nad pískovcovými skalami severních Čech. Právě za sbírku Krooa krooa získal Fridrich v roce 2012 cenu Magnesia Litera za poezii. Zde předkládané básně představují jakési básnické portréty pohádkových a pověstních bytostí.

Radek Fridrich, foto: Ondřej Lipár

BERGGEIST

aneb proč byly Krušné hory
opravdu krušné

Pod horami Erzegebirgu démon,
širokoplecí s krátkýma nohama.

Po hornicku pije, prdí, ponocuje,
v dřině usíná, s dřinou probouzí se.

V útrobách dolu neskonale sám
se slinou toužící po krevelné souřeči.

HLAVÍN

aneb kdo za to může,
když v lese zabloudíme

Hlavíne,
kam táhneš kořeny bludné?
Myslíš, že je jiný prubne,
když si je doma chystáš.

Máš tam tajnou dílničku,
cajků plnou světničku,
na štokrleti za kamny
si z dříví kroutíš bludandy.

Proto mají magickou moc,
nikdo nevolá si o pomoc,
když je v lesích mezi mechy nastražíš.

Kam táhneš ty kořeny,
teď to víme také my.

Ale pst!

MRTVÁ HLAVA

aneb o děsivém nálezu

Mezi silnicí a železniční tratí ční

mezi silnicí a železniční tratí ční
vrch

mezi silnicí a železniční tratí ční
vrch šibeniční

Tam zjevuje se loupežník
s kruhem žlutých světlušek
kolem své hlavy

A já ho potkal
Heč!

MUNDA

Jde v poli
dýchá tmu

mouku v hrsti
semleté kosti

nelízej kamna
kořenoústko

NEVIDĚNÁ

Krvavé čáry
rudé krůpěje

Lehké chmýří strachu
nepatrná stínka

Prozradí mě
karmínové stopy

Halím své ruce
do plédu viny

OBR

aneb o bytosti,
kterou už dlouho nikdo neviděl

Hej, ty obrovitý obře,
cítíš se v svém těle dobře,

když doma na štokrleti
přežvykuješ malé děti?

A tak prý to dávno není,
zlé časy se v dobré mění.
Ale ty, kde jsi?

Kupy tvé na horách vršené
jsou lidmi zdálky viděné.
Ale ty, nejsi!

Stopy tvé ve skále otisklé,
obtažené obřím povříslem.
Ale ty, kde jsi?

Nevidím tě, obře.
Řekni, máš se dobře?

STÁDOPLACH

aneb jak to dopadlo,
když se přihnal

Poutníku nevěřící, věz,
přepadl nás dobytčí děs.

Bez čepce a uniformy,
chrlil jiskry, hlas jak horny.

Když ho krávy slyšely,
úpěnlivě řičely.

Splašily se docela
a utekly do chléva.

Jen tu stračku, starou babku,
našli jsme o svatém pátku.

Pošla, chudák, celá děsem
na kraji tam pod útesem.

ŠOTEK

aneb několik alchymistických
imperativů

Zasekni do špalku
malého kohouta,
černého kocoura,
trnitého ježka
či chlupatou kouli.

Pamatuj,
po smrti odnesu
tvou škaredou
duši!

ŽITHOLA

aneb o tom,
jak vegetační démon dřív hlídal pole

Obilníčku, tradmanne,
řekni, copak nastane,

když spatříš v žitných klasech dítě,
které ale nevidí tě?

Že ty mu pak mateš cestu,
že ho ženeš do arestu,

aby se ven nedostalo,
aby žalem zaplakalo.

A když ho chytneš,
cvočky do zadku mu bodneš?

Přiznej se!