Zapomenuté knihy: Gabra a Málinka
Když budete mít štěstí, seženete tu sérii v antikvariátu. Šest dílů knih o Gabře a Málince autorky Amálie Kutinové četly dost možná vaše matky, babičky, prababičky — první díl vyšel v roce 1935. Knihy měla doma i moje babička a četla jsem je u ní dokola během letních prázdnin. Kutinová v částečně autobiografickém vyprávění vzpomíná na svoje dětství.
Mladší váhavá a zamlklá Málinka, která se bojí neznámého, má předobraz v autorce samotné, zatímco kurážná Gabra, která říká, co si myslí, a snadno se rozčílí, je založena na její starší sestře. Hrdinky během let stárnou — nezůstávají v dětském světě, ale dospívají a pátrají po tom, čemu by se měly věnovat. Gabra a Málinka, dcery řídícího učitele, vyrůstají ve Štítné, ve vsi ležící v údolí Bílých Karpat. Ostatně místní škola nese na památku knižních hrdinek název Základní škola Gabry a Málinky. V pozdějších dílech studují sestry na reálném gymnáziu ve Valašském Meziříčí, stěhují se do Prahy nebo jedou do Žítkové, které říkají „čarovná země“, na prázdniny. Právě v tomto díle je zajímavé sledovat zmínky o místních bohyních, které v české literatuře proslavila především Kateřina Tučková. Gabra i Málinka mají od bohyň svá očekávání — ale ta se nenaplní:
A pak už paní rychtářka hosty rozsadila do tří místností. V první byli ženich, nevěsta a blízcí příbuzní a známí a také Mackovi s dcerkami. Dcerky by nebyly vešly do druhé místnosti ani za nic! U stolu tam seděly s jinými hostmi svorně vedle sebe tři bohyně, jako tři sudičky! Seděly, jedly, popíjely, dobře si rozuměly, ač jindy si jedna druhé ledacos záviděly. Gabra i Málinka do místnosti, kde byly bohyně, vždycky jen nahlédly a ty tam! Ne, s bohyněmi nechtěly mít zatím nic společného. Málinka čekala nějaká kouzla, ale nedočkala se jich. Bohyně zpívaly jako všichni svatebčané, až se to rozléhalo.
Na sérii je pozoruhodné to, s jakou samozřejmostí předkládá témata dospívání a rané dospělosti. Kromě galánů a studií je to třeba i existenciální krize a deprese. Vzpomínám si, jak mě jako malou znepokojila část, kdy Málinka upadne do podivné apatie. Tu jí způsobí mladý student, který se s ní velkoryse podělí o svoje myšlenky o pomíjivosti, což jí mocně otřese:
„Babičko, život prý je klam a daň ze života smrt, říkal pan Cvek. Že je to hrozné, babičko, vědět, že umřeme?“ Tu se babička zarazila. Tak takové má ta maličká myšlenky! Takové řeči že s ní ten student vedl? Lépe, když se mu Málinka po druhé vyhne. Inu, studenti! Samé hloubání a málo tělesné práce. To pak unavený mozek ledacos vymyslí.
A Málinčina deprese se prohlubuje, když jí student Cvek svěří, že na lidech vlastně nezáleží, protože jsou jen shluky buněk. Nešťastná Málinka si napíše do deníku:
Nesmím nazývati babičku babičkou a sestru sestrou. To jsou jen názvy, které si lidé vymysleli. Cvek mne dobře poučil. Jsou to jen příbuzné buňky. Babička je prabuňka, rodiče jsou rodné buňky. A přece, když se na babičku a své rodiče zadívám, sevře se mi srdce. Je mi asi tak, jako kdybych všechno, co mi bylo drahé, najednou ztratila. Leč věřím panu Cvekovi a dávám se poučiti.
Gabru rozčílí míra toho, čemu bychom dneska řekli mansplaining, a dokonce se kvůli tomu na čas rozejde se svým galánem, Cvekovým kamarádem:
Když máte takového kamaráda, jistě nejste o moc lepší ani Vy. Jinak byste ho nemohl Málince doporučit, aby ji poučoval. To bylo pěkné poučení! Dnes má Málinka hlavu zrovna pomatenú chvěním a buňkama.
Gabra nakonec Cvekovi vynadá, Málinka se dá zase do kupy a sám Cvek nakonec svůj nihilismus poupraví.
Není tolik knih, které si v rodinách předávají generace žen. Gabra a Málinka je jedním z těch vzácných příkladů. Poohlédnu se, jestli je celá série někde k sehnání — aby si ji mohla za pár let přečíst taky moje dcera.
Autorka je spisovatelka a scenáristka.