Ztratit se mezi alby
Pojďme si chvíli povídat o nakupování. Nakupování desek. O chvílích, kdy můžete rozšířit nekonečnou mapu poznané hudby zase o kus dál. K mým zahraničním cestám to patří i léta poté, co se Česko takzvaně vrátilo do Evropy.
Londýn, odkud se právě vracím, je pro mě městem, kde člověk není na radost z hudby nikdy sám. Pravlast beatu se pozná. Kluby a kamenné prodejny jsou místa k setkávání: klienti postávají u regálů, nutkavě listují ve stovkách desek jako někdo, kdo sice ještě udrží soudný výraz, ale už potřebuje další dávku.
Ty největší prodejny přitom svůj boj s mainstreamovým konzumováním hudby přes virtuál už vzdaly. Všechny ty hrdé mnohapatrové Virgin Megastores to v uplynulých letech zabalily. Symbolem je v tomto pro mě firma HMV čili His Masters Voice na hlavní třídě u metra Bond Street. I když lze na budově stále najít stopy po starých vývěsních štítech, prodejnu hudby přebil Candy Store. Obrovský obchod s bonbony, v němž by se jistě dalo na předávkování cukrem sladce zemřít. Takže „mám styl Candy“ a pro pevné nosiče musíme do menších prodejen.
foto: Creative Commons
Nevadí mi to. Mají lidský rozměr, s leckým si promluvíte, visí tam lokální letáky, velkobyznys nahrazuje vědomější přístup. Často se tu kombinuje nové zboží s velkými antikvárními sekcemi. Jsem schopen v těch místech trávit tolik času, kolik ho jen mám, a často bohužel i o dost navíc. Vědí to všechny ženy, které se mnou kdy podnikaly zahraniční cesty, a lepší autor by jistě napsal pozorný text o jejich „počkám venku“, o bláhovém „tak za půl hodinky tady“. O odstínech jejich trpělivosti přes podezření, že trpělivost bude muset mít své meze, až po něco mezi rozhořčením, nechápavostí a propadnutím velké marnosti.
Je ovšem také marno vysvětlovat, že po průzkumu řady žánrových zákoutí člověk, přesvědčený, že už zmapoval terén, narazí na zrádný nápis: More LPs in the basement! Další zboží najdete pod schody! Dříve jsem ze zahraničních cest odjížděl se zkrvavenými lůžky nehtů od věčného zajíždění prsty mezi desky a disky. Komu do života vstoupily nahrávky, zná to.
Toto vyznání by mohlo být dlouhé. K pouti po sekáčích patří prestiž bezpečně rozeznat mezi nicotnými tituly perlu. Pochopit, co jedinečného hledat v Haagu, Londýně, Berlíně. Zachovat pokerface, když se ptáte na cenu zboží, které strašně chcete. Nezapomenout, pro co jste přišli, i když vás regály vedou dál a dál k absurdním žánrům…
Pronásleduje mě otázka: existují deska a kniha, po jejichž pořízení už netoužíte po dalších? Asi ano, ale já je nechci.
Autor je hudební publicista.